02 - První postřehy

S komisařem jsme se shodli, že země je na dobré cestě a já uvedl, že si nemůžu nevšimnout pokroku ve státě. I Mbeya roste, v centru se staví nové vícepatrové budovy, město se rozšiřuje a odhadoval bych, že dobrých 60-70% domů je napojených na elektřinu. Průvodčí v dallah dallah (místní autobus) se vás nesnaží ošidit, protože ceny jsou pevně stanoveny, nebojují mezi sebou o zákazníky, jako vloni, dokonce ve všech vozech musí být povinně lékarnička. Lidi už vás neobtěžují a neprosí o peníze, jen proto, že jste mzungu (běloch), díky levným věcem většinou z Číny si i lidé tady můžou vychutnat drobný luxus, koupit si žehličku (teď jsou vidět všude, vloni jsem je skoro neviděl), rádio, bohatší si dovolí ledničku, elektrický vařič atd.. Lidem se, zdá se, daří lépe, přicházejí investoři a s nimi i šance na práci, dodržují se předpisy a zákony, "divoký západ" skončil. Tak to alespoň vypadá ve městech, na vesnici se samozřejmě život moc nezměnil. Údajně až 80% obyvatel stále žije na vesnici, takže asi nějakou dobu ještě potrvá, než budeme moci říci, že země už není chudá. S tím, jak se budou přibližovat místní obyvatelé našemu způsobu života, bude země ztrácet své kouzlo a osobitost, to je cena pokroku a to je taky globalizace.
V Daru mně tvrdili, že potkali dost českých turistů a obecně je prý vidět celkový nárůst turismu, což mně potvrdili i lidé v Mbeyi. Teď ale není sezóna, takže jsem tu viděl kromě mně jen další dva mzungu. Region popravdě nepatří k nejnavštěvovanějším, většina turistů míří na sever ke Kilimanjaru a národním parkům Serengeti a Ngorongoro. Prezident Mkapa otevíral tento týden nové mezinárodní letiště, takže snad za pár let budu létat z Prahy s pár přestupama přímo do Mbeyi bez nutnosti se kodrcat 12 hodin busem. Když jsme u prezidenta, tak se bude brzy volit nový, kampaň je v plném proudu, nejžhavější kandidát rozdává lidem trika se svým portrétem, takže je ho vidět všude. By mně zajímalo, kdo to financuje.

Ředitel školy Charles se přestěhoval konečně z té staré smradlavé díry do jiné budovy, čímž se mu zredukovali náklady a nemusí platit za 2 budovy místo jedné. Všichni 3 učitelé z min. roku ho opustili (kvůli penězům), tak jsou tam 2 nové tváře, jedna starší lady a mladý kluk, který si přivydělává na studium. Třídy jsou menší, je tam míň dětí, ale to je jedině výhoda, víc se aspoň naučí. Asi 40% dětí z min. roku se rozešlo pokračovat ve vzdělání do různých škol v okolí, většina prý naštěstí do těch, kde je i angličtina. Ti, co si pamatuju z minula a jsou stále v naší škole, se radikálně zlepšili, to mně těší.
A co mně těší ještě více, je náš sirotčinec v Iwambi. Když jsem sem přijel poprvé, bylo to jen pár budov s okolním malým pozemkem, zatímco nyní se to celé rozrůstá do velkého centra pro sirotky expandujíce na vše strany. Odkoupili se okolní pozemky, postavila společenská místnost, škola pro děti v předškolním věku, kde dojíždějí děti z okolí, jedna německá firma zasponzorovala stavbu nové ubytovny pro děvčata, která pojme kolem 40 osob (v budově je i menší společenská místnost, nové a důstojné sprchy a WC. Trochu stranou se postavili zase 2 obrovské jímky, na které se v budoucnu napojí i kuchyň s jídelnou a ubytovna pro chlapce. V okolí se vysadila zeleň a květiny, přibyl chlívek s prasaty a kurník, přibyla 1 kráva. Též se koupila budova s pozemkem o kus dál, která bude sloužit pro ubytování hostů, dobrovolných pracovníků apod.
Obr. nová dívčí ubytovna s jímkou v popředí