29 října 2005

05 - Mahango

V pátek jsem jeli s Charlesem do vesnice Mahango ležící poblíž městečka Mswiswi. Je to asi 50 km od Mbeyi směrem na Dar, v Mswiswi se odbočí a jede se asi 10 km po prašné hrbolaté cestě. Na motorce je to výborná masáž prostaty, doufám, že ne destruktivního charakteru. Jeli jsme na terénní "mašině" HONDA, Charles řídil a byli jsme tam asi za 70 minut. Ještě nás stavil po cestě policajt a chtěl pokutu, samozřejmě nehorázně vysokou, za to, že Charles nemá řidičák, papíry od vozidla, pojištění, má sjeté gumy a nemám přilbu. Kdyby věděl, nám nefungujou ukazatele, tachometr a kdoví, co ještě, nevím, co by říkal pak. Po 15 minutách nás nicméně nechal jet bez pokuty, nějak jsme to ukecali, navíc ho Charles letmo znal.

Charles slíbil, že to, co uvidím, mně zasáhne a měl pravdu. Ach Bože, jak uboze lidé na vesnicích zde žijí. To znamená většina obyvatel Tanzánie tak žije. Vesnice má asi 4000 obyvatel, je roztahlá snad na 5 km, vždy je pár desítek domů, pak půl km nic, pak zas hrstka chatrčí, zase nic atd. Kolem skoro polopoušť, všude všechno suché, ubíjející horko a prach, bída na vás zírá z každého místa. Nikdo na vesnici nevlastní auto, není tam elektřina, naštěstí alespoň veřejné vodovody na několika místech, ty zafinancovali Dánové v roce 1986. Mají poměrně novou základní školu a rovněž zdravotní středisko, kliniku, jak to oni nazývají. Ta vznikla právě díky aktivitě skupiny žen, které se pojmenovaly Skupina KLINIKA. Tyto obdivuhodné ženy samy udělali a vypálili cihly, postavili budovu a přišli na úřady, ať jim dají doktora a sestry. Už totiž měli dost toho, jak museli pokaždé chodit k doktorovi do města. Vláda tedy na jejich popud a tlak dodala doktora a dvě sestry. Ti všichni samozřejmě na vesnici žijí. Vláda financuje jejich platy a léky. Podle slov doktora jim nejvíc vadí absence elektřiny, hlavně v noci, kdy při pohotovosti musejí používat petrolejky. Navíc vakcíny se chladí v boxu, který musí být napojený na plyn. Nejčastěji léčené onemocnění je malárie.
Foto zleva doprava - klinika; typický domek na vesnici; část Skupiny KLINIKA


99% obyvatel jsou farmáři, všichni chudí jako kostelní myši. Alespoň že mají osli, ty jsem viděl v Tanzánii poprvé, většinou tu vozy a káry táhnou lidé sami. Domy jsou z pálených či nepálených cihel, střechy z rákosu, podlaha je udusaná hlína, pár kusů nábytku.Důvod, proč nás pozvali, byla otázka sirotků v obci. Skupina KLINIKA za pomoci jednoho staršího pána občas přebývajícího v Mbeyi oslovila Charlese s žádostí o pomoc. Chtějí totiž postavit Nursery school a nemají dostatek financí, jen spoustu odhodlání. Nursery school je v překladu školka, ale není to, co my považujeme za školku. Děti si tam totiž nehrají, ale se regulérně učí - číst, psát, počítat, angličtinu, svahilštinu. Čekalo nás velice vřelé a oficiální přivítání v čele se starostou (ten mluví anglicky), členy skupiny KLINIK (mezi které už dnes patří i muži) a sirotky.
Foto (zleva doprava) - sirotci ve škole při uvítání; sirotci se všemi zainteresovanými osobami


Starost jim nedělají jen sirotci, ale i tzv. poloviční sirotci, tj. děti jen s jedním rodičem, jejichž život není o nic menší bída. Sirotci žijí v součastnosti u příbuzných, někdy za drasticky nuzných podmínek. Prarodiče, kteří tak mají problém uživit sami sebe, tak ještě musí živit x dalších dětí svých zemřelých dětí. Další cílem Skupiny je proto zbudovat sirotčinec. Pro nás, Evropany, je i život tady na městě velice chudý, ale v porovnání s vesnicí je to přepych a luxus.

No a právě Skupina KLINIKA je velmi aktivní, jsou odhodlaní zlepšovat podmínky života na vesnici a v současnosti mají jako prioritu pomoc sirotkům. Několik členů skupiny již darovali k dispozici pozemky, kde se můžou stavět všechny projekty - školka, sirotčinec ..... Je to spousta půdy, snad víc, než bude kdy potřeba, ale první krok byl učiněn. A darovat půdu znamená pro tyto farmáře strašně moc, to se jen tak nestává. Oni berou své cíle skutečně vážně, což je nejen poznat z jejich nadšení, ale (a to je důležité) i ze skutků. Jsou i dobře organizovaní, Skupina je rozdělena na 2 týmy, A a B, oba týmy mají předsedkyně, sekretáře, mají i oddělení pro školku, oddělení pro sirotky, aj. Dobrovolnou organizovanost tohoto druhu, ještě navíc za dobročinnými učely, jsem ještě u Afričanů neviděl. Skupina právě staví chlévy pro voly, kteří pomůžou při zemědělských pracích a vození nákladu, naučili se pěstovat sóju a chtějí jí vyprodukovat dostatek pro všechny sirotky. Potřebují ale víc motyk, tak jim dvě koupím, až tam příště pojedeme. Dále rozjeli školku, kde učí dobrovolníci z vesnice na půdě kostela, jen zpola zastřešeného (ve vesnici působí celkem 6 církví).
Proto také chtějí postavit vlastní budovu a oni to dokáží, my jim jen trošku pomůžeme. V obci je asi tak velmi zhruba 60 sirotků, ale mám obavu, že číslo poroste. Jsou v různém věku, hlavní starostí je jídlo pro ně a školní uniformy, pro ty starší, kteří chtějí studovat na střední škole, jen to pak i školné. Starosta nás po přivítání, proslovech a dotazech provedl po vesnici, resp. Charles nás vozil na motorce, protože v tom horku by jsme asi umřeli a vesnici stejně neobešli ani za den. Já si za těch pár hodinek na sluníčku spálil ksicht do ruda. Ale zpět k tématu. Přijali mně za vlastního syna, za občana vesnice, od teď je to tedy i má vesnice. Chtěli slib, že se příští rok vrátím, čemuž jsem se nějak vyhl, ale stejně to asi bude nutné, tam je toho třeba udělat spoustu spoustu spoustu. Příští rok by měla moje aktivita tedy směrovat především do Mahanga. Tento rok už jsem slíbil přispět na stavbu kuchyně a jídelny v Iwambi, ale stejně minimálně třetinu peněz hodlám dát na projekt školky do Mahanga.
Okolí vesnice je kouzelné, i když teď v období sucha připomíná polopoušť, ale všuáde kolem jsou exotické rostliny, ptactvo, pole, banánové sady. Obzvlášť udržované je pole Skupiny KLINIKA. Ještě než jsme odjeli, vzali mně do domu jedné členky, která se stará o děti své dcery, která se zcvokla. Jejich otec je mrtvý, matka se toulá po vesnici, žvatlá nesmysly nebo civí do prázdna, lidi se jí smějí, občas ji někdo znásilní. Proto se o děti stará babička, sama chudá. Děti jsou tedy v podstatě sirotci, jsou 3, nejmenší tak ve věku 3? let (viz obrázek).
Foto - 3 sirotci; já s jejich babičkou a dětma z okolí; holčička ze sousedství; ženy ze Skupiny KLINIKA při práci


Tito tři jsou prý podle Skupiny nejchudší z celé vesnice, tak jsem jejich babičce dal aspoň pár peněz na jídlo pro ně. Hrál jsem si tam na dvorku s dětma, šťastný v jejich společnosti, pozorujíc jejich rozzářené kukadla a smutně přitom pomyslel na to, kolik z nich asi má HIV? Snad jen menšina. Ptal jsem se, nikdo neví, ani doktor, testovat se nechávají jen těhotné ženy. Když jsem nadhodil toto téma, všichni spíše mlčeli nebo si mysleli svoje. Mít na to možnosti a moc, tak nechám otestovat celou dědinu, bez vyjímky. A zajistit přednášky o HIV, kondomech a sakra - věrnosti. To je třeba. Předstírat, že jich se to netýká a lidi umřeli na chřipku nebo cokoliv jiného, nic nevyřeší. A nejmíň pomůže těm dětem. Já vím, že všichni nejsou takoví a ti dobří nemůžou zodpovídat za skutky svých spoluobčanů, ale je třeba i prevence, ne pak až řešit následky, v tomto případě sirotky. Ale to je problém celé subsaharské Afriky, ne jen jedné vesnice. Toto téma mně zajímá a tak jsem si koupil knihu o HIV v JAR, kde je nakažených a do roku 2010 zemře 5 miliónů lidí na AIDS. Údaje jsou 4 roky staré, takže číslo může být i vyšší. 5 mil. je polovina obyvatel naší republiky. A to je jen jedna z postižených zemí. U nás toho asi lidi také moc neví o HIV a AIDS, o retrovirálních lécích pomáhajících prodloužit život nemocných a spoustu dalších věcí. Sám jsem také hodně věcí nevěděl, proto to teď doháním.

1 Comments:

Anonymous Anonymní said...

naucil hodne

6:38 dop.  

Okomentovat

<< Home