20 - Konečné vyúčtování peněz

Konečné vyúčtování peněz


S koncem mého pobytu je třeba dát do pořádku i finanční záležitosti a poreferovat, za co jsem utratil peníze, které jste mi svěřili. Ceny jsou uvedeny v tanzanijských šilincích (TSh).


+ 2 297 000,- peníze které jste mi dali v TSh
- 1 500 000,- stavba základů kuchyně a jídelny v sirotčinci v Iwambi
- 500 000,- projekt stavby školky ve vesnici Mahango (hrubá stavba)
- 110 000,- projekt stavby školky ve vesnici Mahango (hrubá stavba)
- 40 000,- pracovní síla obdělávající pole (Mahango) [1],
- 6 000,- motyky pro skupinu KLINIKA (2 kusy)
- 30 000,- fotbalový míč pro fotbalisty z Mahanga
- 16 400,- náklady na propagaci cyklistického závodu v Mahangu [2]
- 40 000,- projekt stavby školky ve vesnici Mahango (hrubá stavba)
- 1 000,- A4 papír na kreslení pro Adonai center (školka, kde učím), 50 ks
- 19 000,- jízdné na bazén pro sirotky z Iwambi
- 5 000,- pomeranče pro školáčky z Adonai center
- 29 600,- věnováno na sirotky při sbírce v Mahangu

Rozdělení peněz podle místa:
Mahango - 772 000,- TSh
sirotčinec v Iwambi -1 519 000,- TSh
škola Adonai center - 6 000,- TSh


Pozn:
[1] peníze pro dělníky, kteří připravovali půdu pro osetí kukuřicí. Skupina KLINIKA chtěla osít větší lán půdy, aby měli dost jídla pro sirotky. Kukuřice se používá na přípravu tradičního pokrmu UGALI, nejčastějšího jídla v Tanzánii. Sami to nemohli stihnout, protože okopávali svá pole, tak se musela najmout pracovní síla z vesnice.


[2] Detailně rozepsané náklady na propagaci:
3 400,- barvy na billboard
6 400,- látky na billboard
1 600,- tvrdý papír na tvorbu písmen
2 000,- práce na billboardech
900,- kopírování A4 plakátů
2 100,- kopírování diplomů pro účastníky závodu

Tak to jsou čísla a teď ještě obrázky:
nejdříve obrázky hrubé stavby školy v Mahangu (3x), pak 2 snímky základů jídelny s kuchyní v sirotčinci v Iwambi


Všem dárcům upřímně děkuji a to i za všechny zainteresované osoby v Tanzánii, přejeme hezké vánoce a úspěšný a šťastný Nový rok 2006. Děkuji taky za pozornost, kterou jste věnovali mým stránkám a věřím, že spolu se mnou budete podporovat projekty v Tanzánii i nadále.

S láskou v srdci

Ondra Horecký

19 - Závod kol v Mahangu

Naše výprava a můj poslední "výlet" do Mahanga začal v pátek na poledne, kdy se všichni zůčastnění sešli u mně doma. Navařil jsem oběd a po menším 5 hodinovém zpoždění způsobeném závadou na motorce jsme vyrazili. Bylo nás celkem 9. 3 hoši ze sirotčince v Iwambi, 3 Němky, Shabaz, já a Charles. S tím jsme jeli na motorce, zatímco ostatní použili daladala do Mswiswi, kde už jsme je čekali a postupně vozili do Mahanga.


Po skončení, už za soumraku, jsme šli i s celým procesím vesničanů na prohlídku školky. Musím uznat, že jsem byl dojat. Budova vypadá moc pěkně, i když není dostavěná. A lidé z Mahanga jsou na ni taky patřičně hrdí a děti se nemůžou dočkat, až bude otevřena. Už proto není cesty zpět, škola MUSÍ být dokončena. Jedna z Němek slíbila pomoci a za použití mých fotografií chce oslovit farníky v její rodné obci, aby také oni přispěli svými eury. Snad by to mělo stačit aspoň na zastřešení. To ostatně bude stát nejvíc, 3 - 4 mil. TSh. Doufejme tedy, že nám pomůže. Všechny Němky, které se mnou přijeli, byly dojaty podmínkami, v jakých lidé žijí a nadšeny Skupinou, která se to snaží změnit a především pomoci sirotkům. Celá vesnice holky nadchla a byly moc rády, že jsem je tam vzal. Ještě aby ne. Vesničané pro nás bílé a Charlese přichystali dokonce i skládací postele, takže jsme nespali na zemi na rohožích jako oni. Celou noc foukal silný vítr, který redukoval počet moskytů na minimum, ale stejně jsem dlouho nemohl usnout, ráno vstával brzy a tak jsem byl celkem unavený, ale připravený na velký den pro celou obec – závod kol.

Foto:
jedna z německých dobrovolnic obklopena dětmi z vesnice; východ slunce v Mahangu


Ten začínal v asi 6 km vzdáleném městečku Mswiswi, kam jsem odjel s Charlesem na motorce, abychom dohlíželi na řádný průběh startu. V Mswiswi už nás čekal čestný host Chris (kluk, co sponzoroval 2. a 3. cenu), který nám byl neocenitelným pomocníkem. Na registračním místě totiž bylo spousta dohadování, překřikování a diskuzí, jako vždycky v Africe. Soutěžící jsme museli rozdělit do 2 skupin, jedna s normálními koly, druhá s koly s převodovkou. Stejně ale závodilo jen 8 osob, ale kolem bylo asi 200 okounějících, všichni zvědaví, co a jak se bude dít. Nevěděli, do čeho jdou. Příští rok jich bude víc.

Ceny čekali pro 3 nejrychlejší podle času, který jsme měřili. Překvapivě vyhrál borec s kolem bez převodu, který navíc závodil bez bot, jen v ponožkách. A navíc ho nikdo neznal. Byl na cestě z buše do města, když viděl spoustu lidí, tak se šel zeptat, co se děje a když zjistil, že se bude závodil v jízdě na kole, přihlásil se. Dobrovolně začas z druhé řady, hned po pár sotvkách metrů získal náskok a ten si udržel až do konce. Já s Charlesem jsme ho následovali na motorce. Byl rychlý jako střela, valil to do plných, tatatatata a jeho čas – 15,8 minut byl udivující. Ten týpek prý ani pořádně neuměl mluvit svahilsky, užíval svůj rodný kmenový jazyk. Ani jednou se neusmál, neprojevil byť náznak radosti, sebral 1. cenu – diskman – a beze slova díky odjel zpět do buše. Indián jeden. Určitě ho prodá, co by s tím dělal. Vždyť ani neví, jak ho použít, návod je v angličtině.

Foto: Charles sděluje účastníkům závodu pravidla; vítěz závodu - borec z buše;

Po rozdělení cen a předání diplomů všem závodníkům jsme měli proslovy a sbírku na sirotky. Náves praskala ve švech, všude plno lidí, děti lezli i na stromy, aby lépe viděli, hrálo se divadlo a my jsme vybrali 63 400 ,- TSh, které Charles uloží ve městě na bankovní účet a v případě potřeby se z něho bude čerpat. Jídlo, školní uniformy, oblečení aj. záležitosti pro sirotky.

Foto:
předávání diplomů a cen; sbírka na sirotky


Po pozdním obědě jsme na motorce po částech opouštěli vesnici, já s Charlesem jako poslední a už za tmy. Loučení bylo dlouhé a pro mně i trochu smutné, byl jsem tu naposled (letos) a ti lidé mně budou chybět. Bude se mně stýskat. Vše dobré, co jsem tu vykonal, jste vykonali i vy – skrze mně, na to nezapomeňte a já jsem nesmírně hrdý na vás, na sebe, na ně a radost pryští z mého srdce prostě jenom proto, že pomáhal lidem. Je to větší radost, než když si koupíte nový mobil, auto, vyhrajete Sportku, nádherný pocit nesrovnatelný s materiálními hodnotami.

Tak ho sdílejte se mnou, radujte se z vánoc, užívejte si přítomnosti svých bližních a milovaných a do Nového roku přeju jen to nej.... Já už se samozřejmě taky těším na vánoce s rodinou, na přátele a na návrat domů. Ono totiž můžete zcestovat všechny kouty světa, vidět největší divy Země, ale domov je domov. Ten je jen jeden. A návrat domů je ta nejkrásnější část každé cesty.

Zažil jsem tu toho v Tanzánii spoustu, daleko víc, než bylo v reportážích, ale psát o všem nejde, musí se to i prožívat. Děkuju vám za pozornost, snad se vám stránky líbily a doufám, že mně i všem tam pod rovníkem zachováte přízeň i v následujícím roce. Já je osobně samozřejmě budu podporovat nejenom finančně. Příští rok bych odjel do Tanzánie zase, takže jestli se chce někomu z vás strávil pár týdnů či měsíců v Africe a snad i trochu pomáhat, jste vřele vítání. Mně už to věčně cestování sám taky nebaví. Někdy je to těžké. KARIBU SANA TANZANIA

S láskou váš

Ondra

18 - Poslední týden

Dny se krátí do mého odjezdu, jasně si to uvědomuju a neustále na to myslím, těším se, přemýšlím, co je třeba ještě zařídit ale rozhodně nezahálím, právě naopak. I když v sirotčinci zůstalo málo dětí, pořád je třeba se jim věnovat a tak tam dojíždím každý den. Sestra Sabina i pastorkyně se vytratili, jeli na nějaké školení a návštěvy atd. apod. a tak jsou tam chuďátka děti sami. Z těch mladších tam zůstali jen tři. Jedna z nich je Ikupa. Tak mi dovolte zmínit pár slov o ní.

Foto: Ikupa se sestrou Sabinou; já, Ambakysie a Ikupa

Ikupa je nejmladší ze sirotčince, má 9 let a ještě má jednu "zvláštnost". Narozdíl od ostatních dětí je HIV pozitivní. To znamená že zemře. Ať se nám to líbí nebo ne. Je to drsné, představit si, že příští rok už tu nemusí být. Možná to je důvod, proč se tak málo směje. Užívá každý den speciální léky na imunitu, pravidelně chodí do nemocnice na kontroly a většinou s sebou nosí bundu nebo svetr, protože každé nachlazení a chřipka normálně lidem neškodné, pro ni můžou mít fatální důsledky. Když jsme byli plavat, sestra jí to zakázala, což vidím jako moudré vzhledem k tomu, že se následně spustil strašný liják a po koupeli moc teplo nebylo. Prosila mně, aby mohla taky jet tento týden, ale počasí je čím dál horší, tak nevím. Rád bych jí udělal radost, ale zase na druhou stranu nechci ohrozit její život. Udělal jsem teda aspoň pudinkový dort pro všechny, kdo zůstaly v sirotčinci.

Připravujeme se na závod kol v Mahangu, já jsem udělal na počítači diplomy, které se po neskutečném úsilí podařilo vytisknout také díky pomoci jednoho nového známého, kterého jsem tu potkal. Umí pár slov česky, zná několik Čechů, co tu u něho bydleli a i si s nimi mailuje. Má na starosti internetovou kavárnu a diplomy nám vytiskl zadarmo a navíc jsem ho přesvědčil, aby firma zasponzorovala 2. a 3. cenu, což je 7 a 5 tis. TSh. Žijeme přípravami a moc se těšíme. Závod je v sobotu, ale my přijedeme už v pátek a budeme ve vesnici spát. Když říkám my, myslím tím já, Charles, Shabaz (indický klučina), 2 německé dobrovolnice ze sirotčince a 3 starší chovanci ze sirotčince, kteří chtějí taky závodit. Možná ještě pár lidí přibude, ale o všem se dozvíte potom. Po příjezdu napíšu reportáž a myslím, že bude pěkně dlouhá a bude jedna z posledních z Tanzánie.

17 - Visící most

Ve čtvrtek jsme vyrazili s Charlesem a klukem indického původu, který je Charlesův kamoš, k Malawijské hranici. Chtěli jsme zjistit, kolik stojí vízum, jestli můžeme překročit načerno atd. Charlesovi rodiče totiž bydlí v severní části Malawi a my je chtěli navštívit. Ale rozhodně ne tento rok. Zatímco většina obyvatel západních zemí vyspělého světa nepotřebuje vízum, naše republika ano, a platí se 30 dolarů, navíc na hranicích mně vízum nedají, prý je musím mít už když přijedu, tzn. vyřídit si je v Dar es Salaamu. Plus bych musel při zpáteční cestě platit $50 za tanzanijské vízum. A to by byl zatraceně drahý výlet, když vezmu v úvahu, že bychom se nezdrželi déle jak 2 dny. Tak jsem Charlese musel zklamat a odložit do na příští rok. Hranice se dá bez problémů překročit, aniž by vás někdo zastavil, ale potom vás můžou zastavit kontroly na silnici a já jako běloch jsem víc než nápadný. Místní nás navíc varovali, že jsou nemilosrdní a bez smlouvání deportují zpět. Já si myslím, že by šlo nějak usmlouvat, podplatit, ale za ten risk to nestojí.

Foto: měnící se krajina po cestě do Malawi. Nejprve zeleň, postupně horko a sucho.


Už cesta k Malawi je zážitek sama o sobě a rozhodně stojí za to ji podniknout. O Mbeyi se říká, že je chladná, ale oblast kolem města Tukuyu, kterou se projíždí, je ještě chladnější. Kolem všude zelené kopce, hustá zelená tráva, husté lesy listnaté i jehličnaté, člověk se cítí jako doma v ČR v našich horách. Země je to úrodná, všude pole kukuřice, brambor, banánovníkové a čajové plantáže a to všechno situováno na kopcích, ze kterých je nádherný pohled na další zelené kopečky v dáli. Čím víc se pak blížíte k jihu, ráz krajiny se mění, krajina je sušší a sušší, v minibusu je dusné horko i navzdory otevřeným okýnkům. Silnice si razí cestu přes kopce a údolí a zase ten skvostný pohled na okolní scenérii, už ne tak zelenou jako předtím. A pak už se jen frčí z kopečka a zbytek cesty je relativní rovina. Vysednete z busu a okamžitě cítíte slunce nemilosrdně pálící na vaše hlavy, vzduch je oooohh, horký, horký jako v peci.

Po tom neúspěchu na hranici jsme našli úkryt před sluníčkem v zastřešené restauraci, dali si oběd a vyrazili k cíli, který jsem stanovil já. Vloni jsme byli s Debie navštívit sirotka z našeho centra, který studoval v jedné z okolních středních škol a po cestě jsme přecházeli visící most přes řeku. Neměl jsem tehdy foťák, tak jsme se tam letos chtěl stůj co stůj vrátit a pár snímků pořídit. Po troše bloudění jsme se tam nakonec dostali, na obou stranách řeky jsou betonové pilíře, mezi němi natažené ocelové lana, na kterých leží dřevěná prkna, po stranách je pletivo bránící vám v přepadení do řeky. Celý most už je obnošený, občas prkna chybí, takže se musíte dívat pod nohy, aby jste nešlápli do prázdného prostoru. Při chůzi se most navíc houpe ze strany na stranu, připadáte si jako Indiana Jones. Prostě romantika. Zabral jsem si most z různých úhlů a šli jsme se podívat dole k řece, kde se koupali místní kluci. Nějaký čas jsme se na ně dívali a pak jsem to nevydržel a skočil tam za nimi. Charles se mně sice snažil vystrašil historkami o krokodýlech, ale já mu stejně nevěřil. Když jsem pak plaval dole po proudu, kde se proud zrychluje a břehy jsou pokryty rákosím, volali na mně i kluci, že tam nemám chodit, že jsou tam krokodýli, tak to už jsem věřil a radši se vrátil za nimi. Voda nebyla hluboká a v tom horku skvěle osvěžující. Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposled plaval v řece. Byl to požitek, navíc jsem pořídil pár super snímků.

Foto: most z různých úhlů

Po cestě zpět si Charles a Shabaz (tak se ten indický kluk jmenuje) nechali natrhat od kluků, kteří nás až od řeky pronásledovali, manga. Rostou všude a je jich tolik, že nemají skoro žádnou hodnotu, můžete si jich zadarmo natrhat, kolik chcete. Já jsem se zdržel, očekávajíc dlouhou cestu zpět a nechtěl jsem riskovat střevní problémy. Zpět jsme vyrazili, když už slunce bylo na cestě do hajan, takže se jelo po tmě, první část byla děsivá, protože řidič jel jako blázen, troubil na lidi chodící na krajnici, řezal zatáčky a já se na to díval hned z první řady. Někdy jsem radši oči zavřel. Tu trasu asi jezdí roky a zná nazpaměť, ale stejně ......
Druhá polovina cesty byla pomalejší, protože jsme byli víc než plní, byli jsme namačkaní jako sardinky, já jsem měl to štěstí, že jsem seděl a mačkali se na mně dvě mladé kočky, pár kýblů s banánama a kanystrů s benzínem a olejem. A protože byla noc, prodejci, kteří obklopí daladala v každé zastávce, byly ochotní jít s cenami radikálně dolů jen aby to prodali, koupil jsem asi 2 kila banánů za 5 korun. Podobné ceny byly i za ostatní ovoce, avokáda, ananasy apod, ale já už neměl drobné a navíc, kdo to má všechno tahat.

Foto: kluci dovádějící ve vodě

16 - Konec školního roku

Po návratu ze Zambie jsem si musel dáchnout, oprat věci, protože jsem neměl nic na sebe a následně jsem šel na trh koupit zásoby, abych měl co vařit a tudíž jíst.

Dostal jsem chuť na rybu a tak jsem zabloudil do části, kde se prodávají. Když tam netrefíte podle zápachu, tak podle mračna much určitě. Koupil jsem 2 kusy, které jsem meště neměl (viz foto) a spěchal domů je strčit do ledničky. Zajímavé je, že tu maso visí na hácích, ryby leží v pytlích, vajíčka se pečou na slunci v 30ti stupňovém vedru a stejně se to nezkazí. Na co my potom máte ledničky?

Druhý den, v neděli, jsem jel do sirotčince, těšil jsem se na děti, ale ejhle - většina odjela na prázdniny k příbuzným a v centru zůstalo asi 5 dětí, většinu už starších teenagerů a Levke, dobrovolnice z Německa. To mně rozesmutnilo do značné míry a zamrzelo, že mně to pastorkyně neřekla. Mohl jsem se s nima rozloučit. Vrátí se totiž až 20., kdy já budu už v Dar es Salaamu. Ale snad se aspoň třetina vrátí dřív, doufám. Dělníci mezitím vesele pokračují v budování základů, to mně těší. Nevím, zda jste o tom slyšeli, ale prý tu bylo v pondělí zemětřesení. Němka mně říkala, že to cítila, trvalo to jenom chvilku, já ovšem nic necítil. Otřes byl dost silný a centrum bylo pod jezerem Tanganyika.

Dnes, ve středu, jsme slavnostně ukončili školní rok ve škole, zůčastnili se i rodiče, nejlepším žákům z každé třídy jsem dal dárky (někteří je dostanou, až jejich rodiče zaplatí dlužné peníze) a každému jsem koupil pomeranč. S radostí jsem se naposledy pomazlil s dětma (pořád na mně skákali, hladili a chtěli si hrát) a popřál jim pěkné vánoce a prázdniny. Takže to tak vypadá, že teď budu mít konečně více času na sebe, aspoň něco. Ono někdy je to s těmi malými dětmi o nervy.

Debora mně psala z Kanady, že ve sbírkách vybraly spoustu peněz, ale ona pořád přehání, nicméně věřme, že to bude dost aspoň na dostavení kuchyně. Taky prý navázala kontakty s kanadskou luteránskou církví, kteří přislíbili podporu. Kromě toho mně ještě poslala email, že přijede do Mbeyi její německý kamarád, který působí v Daru. Dnes teda "přifrčel" vlakem (celou cestu prý jeli 40-kou), tak jsem ho vyzvedl a zavedl domů, bude spát se mnou v Debořině domě. Naštěstí se dlouho nezdrží. Já zítra jedu s Charlesem na hranice se státem Malawi zjistit, zda se dostanu ilegálně přes hranice, protože nechci znova platit vísum do Tanzánie, což je $ 50.

15 - Výlet do Zambie, část druhá - Kouř, který hřmí

Vodopády jsem navštívil hned druhý den ráno, využil jsem bezplatného převodu, který nám hostel poskytl. Domorodci z místního kmene nazvali místo Mosi-oa-tunya (kouř, který hřmí), pod kterýmžto názvem jsou vodopády také známy. Šířka tohoto přírodního divu je 1,7 km, z čehož 1200 m je na Zambijské straně. Nejvyšší bod dosahuje 111 m. Na vrcholu sezóny (konec března) proteče přes vodopády 900 miliónů litrů vody za sekundu. V době, kdy jsem sem přijel já, tu na Zambijské straně moc vidět nebylo, voda tekla jen na Zimbabwijské straně. Pro oblaka vodní tříště zvedající se z rokliny do výše stovek metrů ovšem není možno fotit a je nanejvýš doporučeno si vzít pláštěnku. Okolí vodopádů je národním parkem, takže musíte zaplatit vstupné 10 dolarů. Na druhé straně rokliny jsou vydlážděny cesty s bariérami, odpadkovými koši, procházíte deštným pralesem se spoustou ptactva, taky jsem viděl pár opic. Když přejdete na stranu, odkud voda padá do rokliny, můžete přejít až na druhou stranu suchou nohou, pakliže tu budete ve správném období. Já se sice trochu brodil, ale dostal jsem se dost daleko, dokud mně nezastavili volající a gestikulující osoby ukazující, že jsem překročil hranice a musím se vrátit. Tak jsem se toulal ještě v korytě řeky. Na břehu byl nápis ZÁKAZ KOUPÁNÍ a POZOR NA KROKODÝLI. Masivní mračna vodní tříště stoupající z rokliny jsou viditelné na kilometry daleko, v době dlouhého období dešťů to musí být snad desítky. V zádech máte mrazivý pocit, když se přiblížíte až k okraji útesů a pomyslíte si: co kdybych uklouzl?

Foto: vychlé koryto řeky na vrcholu vodopádu; skočit či neskočit?; ptačí rozhled z rogala

Po východu z areálu parku vás čekájí desítky stánků lidí místního kmene, kteří prodávají vyřezávky, náramky a jiné suvenýry. Protože u vodopádů zrovna moc turistů nebylo, byly ochotni smlouvat a jít až na velmi příjemně nízké ceny. Zpátky hostel dopravu neposkytuje, a protože nikdo bílý do města nejel, nechtěl jsem platit kotel peněz za taxi, tak jsem se zeptal místních, kde staví daladala, počkal si a zmačnutý jako sardinka jsem jel s místníma za pár korun. Troška nepohodlí zato stojí, já jsem na to zvyklý z Tanzánie, tak mně to ani nepřišlo.

Druhý den jsem si objednal let dvousedadlovým rogalem s motorem. Skvělý zážitek, to mít tak doma, já bych létal každý den. Při letu trošku mrholilo, ale ničemu to nevadilo. Ze začátku jsem se držel dost křečovitě a podezdřívavě sledoval pilota, když ten stroj nahýbal do stran, ale za pár minut jsem si zvykl. Ostatně celý let trval 15 minut a stál 85 dolarů. Výhled je zkrátka božský a kromě vodopádů ze všech stran jsem viděl i hrochy (jednoho na suchu, tři pod průhlednou vodou) a malilinkatého krokodýla, aspoň se tak z té výšky zdál. Taková malá ještěrka. Na křídle mají přimontovaný foťák a za menší úplatek vám po skončení vypálí CD. Svůj přístroj si totiž na "palubu" vzít nemůžete.Po tom letu jsem si dal i v nekonečném dešti koupel v bazénu, nemohl jsem si nechat ujít tu příležitost. S ubytováním jsem byl super extra spokojený. Levné, příjemné, útulné, teplé sprchy, sedačky, 3 kuchyně, kde si můžete vařit, když nechcete utrácet peníze za jejich jídlo, skvělý servis. Doporučuju. Všichni byli nadšení z raftingu, taky bych to zkusil, ale radši byc to zmákl s kamarádama než s úplně neznámýma lidma. To by určitě byla větší sranda. Takže jestli chcete příští rok přijet, rád si to s váma dám. Peřeje Zambezi jsou proslulé.

14 - Výlet do Zambie, část první - Cesta

Vyrazil jsem v pondělí 28.11. brzo ráno, abych dorazil na hranice co nejdřív a chytil odtamtud bus, což se mně stejně nepodařilo, díky dlouhé řadě nebo lépe řečeno strkanici na imigračním úřadě na Zambijské straně. Takže jsem musel čekat do 4 hodin odpoledne na další autobus, byl jsem strašně unavený, ale hluk, horko a obava z okradení mně nedaly spát. S díky jsem odmítl ženu, co prodávala sarančata na velkém tácu a nabízela tu pochoutku všem kolemjdoucím. Ve městě jsem potkal lidi nejenom z Tanzánie a Zambie, ale i Konga, Somálska, Kenyi aj. V kanceláři autobusové společnosti avizovali odjezd PŘESNĚ ve 4, ještě to podtrhli pro zvýraznění, přesto se ještě ani ve čtyři nic nedělo, ale to je holt Afrika. Vyjeli jsme krátce po sedmé po nekonečném nakládání a nastupování lidí. Cesta byla peklo, nekonečná, pro mé dlouhé nohy málo místa, vedle seděl mohutný týpek z Konga, který zabíral 2/3 obou sedadela a z evropských jazyků uměl jen francouzsky. Všude kolem balíky, pytle, kufry a batohy, zdálo se, že lidi vykoupili celou Tanzánii. Po asi 13 hodinách (spát nebylo možné a navíc jsem jako na potvoru dostal průjem) jsme dorazili druhý den ráno do Lusaky, hlavního města Zambie. Město mně příjemně překvapilo, 3-proudové výpadovky, mezinárodní řetězce (Interspar, Shoprite, Bata ...), lidi oblečení po evropsku (hlavně patrné to bylo u žen), supermarkety, hypermarkety, obchody s hadrama známých značek, v obchodech spousta věcí, které tu v Tanzánii nenajdete, sýry, párky, klobásky, kotlety, mražené zboží všeho druhu, polotovary atd. Chatrče ve vesničkách podél cesty ale nevypadají o moc lépe než ty tanzánijské, to je třeba říci, jen mají jiný tvar. Autobusové nádraží to je báseň, toalety s evropskými klozety a možností si koupit toaletní papír (ovšem prkýnko na záchodě chybí). Po dlouhé cestě oceníte rovněž umývadla s tekoucí vodou, kde si můžete vyčistit zuby, se zděšením se podívat do zrcadla a zkusit to trošku napravit. Lidi jsou příjemní, taxikářům stačí říct "ne" jednou, všichni mluví anglicky, poradí vám zadarmo a nesnaží se vám vyškubnout z rukou zavazadlo ve snaze o přivýdělek jako v Daru. Naplno jsem si uvědomil, jak Tanzánie pokulhává ve všem a jak chudá je to země v porovnání třeba právě se Zambií. Jestli plánujete odjet do Afriky a nezávisle cestovat, rozhodně bych Zambii doporučil, s kterou začít.

V Lusace jsem se moc nezdržel, přesedl na další bus a vydal se k cíli mé cesty, městu Livingstone, centrum turismu v Zambii. Autobus byl o hodně pohodlnější než ten předchozí, tak jsem si i krátce zdříml. Co mně zaujalo po cestě, byla termitiště objevující se každých pár metrů. Město Livingstone leží asi 8 km od Viktoriiných vodopádů, já se ubytoval v hostelu Fawlty Towers, samí mzungu, já bydlel v pokoji se 4 postelemi, které okupovali v různé dny různí lidé různého pohlaví. Prostředí moc pěkně, stylové, tekoucí horká voda, sprchy, bazén, čaj a káva zdarma, 3 kuchyně pro samostravování, možnost rezervace všemožných aktivit. Jestli vás omrzí pohled na vodopády, zkuste bungee jumping, projet si peřeje řeky Zambezi na raftu, kajaku, na zádech slona probádat národní rezervace v okolí, chytat ryby, jezdit na koni, kánoi, proletět se ve vrtulníku, projet na parníku při západu slunce, chlastací party na lodi s přáteli a spoustu spoustu dalšího. A jestli chcete ještě něco dalšího, jeďte na safari, nejenom do Zambie, ale i do Zimbabwe, Botswany, Namibie. Všechny tři státy jsou velmi blízko.

Foto: Most přes řeku Zambezi vedoucí do Zimbabwe; vodopády viděny od východu; opice s modrýma koulema; část vodopádů, viděno z protější rokliny

Jestli plánujete navštívit vodopády ze Zimbabwe, je to možné, ale ne příliš vhodné, neboť země se potácí ve špatné ekonomické situaci díky diktátorské vládě prezidenta Mugabeho. Ceny nafty dosáhly nebývalé výše a cestovat státem po silnici je téměř nemožné. K Viktoriiným vodopádům se dá doletět letadlem, to je ale drahé. Spousta provozovatelů adrenalinových sportů a jiných aktivit pro turisty se přestěhovala do sousední Zambie. Takže jeďte radši do Zambie, kde můžete na den překročit hranice a podívat se na tu smršť z druhého kraje. Zaplatíte ovšem vízum (pro ČR asi kolem 30 dolarů) a poplatek za vstup do národní rezervace 20 dolarů.