16 - Konec školního roku

Po návratu ze Zambie jsem si musel dáchnout, oprat věci, protože jsem neměl nic na sebe a následně jsem šel na trh koupit zásoby, abych měl co vařit a tudíž jíst.

Dostal jsem chuť na rybu a tak jsem zabloudil do části, kde se prodávají. Když tam netrefíte podle zápachu, tak podle mračna much určitě. Koupil jsem 2 kusy, které jsem meště neměl (viz foto) a spěchal domů je strčit do ledničky. Zajímavé je, že tu maso visí na hácích, ryby leží v pytlích, vajíčka se pečou na slunci v 30ti stupňovém vedru a stejně se to nezkazí. Na co my potom máte ledničky?

Druhý den, v neděli, jsem jel do sirotčince, těšil jsem se na děti, ale ejhle - většina odjela na prázdniny k příbuzným a v centru zůstalo asi 5 dětí, většinu už starších teenagerů a Levke, dobrovolnice z Německa. To mně rozesmutnilo do značné míry a zamrzelo, že mně to pastorkyně neřekla. Mohl jsem se s nima rozloučit. Vrátí se totiž až 20., kdy já budu už v Dar es Salaamu. Ale snad se aspoň třetina vrátí dřív, doufám. Dělníci mezitím vesele pokračují v budování základů, to mně těší. Nevím, zda jste o tom slyšeli, ale prý tu bylo v pondělí zemětřesení. Němka mně říkala, že to cítila, trvalo to jenom chvilku, já ovšem nic necítil. Otřes byl dost silný a centrum bylo pod jezerem Tanganyika.

Dnes, ve středu, jsme slavnostně ukončili školní rok ve škole, zůčastnili se i rodiče, nejlepším žákům z každé třídy jsem dal dárky (někteří je dostanou, až jejich rodiče zaplatí dlužné peníze) a každému jsem koupil pomeranč. S radostí jsem se naposledy pomazlil s dětma (pořád na mně skákali, hladili a chtěli si hrát) a popřál jim pěkné vánoce a prázdniny. Takže to tak vypadá, že teď budu mít konečně více času na sebe, aspoň něco. Ono někdy je to s těmi malými dětmi o nervy.

Debora mně psala z Kanady, že ve sbírkách vybraly spoustu peněz, ale ona pořád přehání, nicméně věřme, že to bude dost aspoň na dostavení kuchyně. Taky prý navázala kontakty s kanadskou luteránskou církví, kteří přislíbili podporu. Kromě toho mně ještě poslala email, že přijede do Mbeyi její německý kamarád, který působí v Daru. Dnes teda "přifrčel" vlakem (celou cestu prý jeli 40-kou), tak jsem ho vyzvedl a zavedl domů, bude spát se mnou v Debořině domě. Naštěstí se dlouho nezdrží. Já zítra jedu s Charlesem na hranice se státem Malawi zjistit, zda se dostanu ilegálně přes hranice, protože nechci znova platit vísum do Tanzánie, což je $ 50.