09 - Inaugurace v sirotčinci

V neděli byl v centru velký den. Pro mnohé ten nejvýznamnější v historii. Obrovská sláva. Za účasti biskupa se slavnostně otevřel celý sirotčinec, i když už vlastně funguje 8 let. Biskupské posvěcení s odhalením pamětní desky ale proběhlo až v neděli. Já jsem neměl ani nejmenší tušení, jakého rozsahu oslavy budou, proto jsem byl překvapen, když jsem ráno přijel. Všude plno aut, dokonce i minibus, nezvykle mnoho mzungu, stovky lidí, všichni ve slavnostním, dokonce i sirotci dostali nové šaty (holky), košile a kalhoty a někteří i nové boty (kluci). Kluci mně hned ze začátku odchytli a navlekli do tradičního nigérijského mužského oděvu, který si jeden z nich půjčil od spolužáka (viz foto).

Tím pádem jsem se stal nepřehlédnutelným. Pastorkyně mně představila biskupovi, kterého jsem si ještě pamatoval z loňska. Řekl jsem mu o našem finančním daru a že chceme začít stavět, s čímž souhlasil a dal mně své požehnání. Pak bylo předčítání z bible (svahilsky), odhalení pamětní desky a šlo se na mši konající se pod plachtami (kvůli případnému dešti) vedle nové ubytovny pro holky. Mše byla nekonečná, hodiny trvající, spousta zpívání (to se mně líbilo), rovněž uvedli naši pastorkyni do funkce (kterou už dávno vykonává), dostala spoustu dárků, hosté měli proslovy, mezi nimi i 2 američtí pastoři, jedna Němka a skupina zastupující německé sdružení rodičů. S nimi přijela do centra i mladá Němka, která tam má zůstat až do ledna. Ti všichni seděli vepředu, já s děckama vzadu a často jsem si odbíhal odpočinout do zákulisí, pomáhal chystat oběd, umýval nádobí, kecal s lidma....

Na konci mše proběhla sbírka, na které se vybralo úžasných 1,7 mil. TSh. Příspívali i místní firmy, Coca-cola kromě finančního daru přispěla i občestvením. Hodně peněz padne na výdaje spojené s organizací oslavy, na provoz sirotčince, jízdné pro sirotky, kteří jezdí na vánoce za příbuznými (mají-li jaké). Určitě ale zbyde i něco na stavbu kuchyně, tak se snad se základy udělají i podlahy. Do týdne snad budou podle architekta hotové plány a rozpočet. V pondělí jsem předal účetní 1,5 mil. od vás, za což jsem sklidil vřelé díky ode všech zainteresovaných. Charles na otevření secvičil s některými dětmi pár písni, tak jsem je natáčel na ten můj foťák, škoda, že to jsou moc velké soubory na poslání. Strašně moc je to bavilo, byla radost se na ně dívat. Moc rád s nima trávím čas a mám je všechny rád jako vlastní, drahoušky moje.
Foto: biskup odhaluje pamětní desku; holky se sestrou Sabinou zpívají nacvičené pásmo


Večer, když už byla tma a vracel jsem se z centra, sedíce v daladala, s úžasem jsem pozoroval tisícovky rojícího se hmyzu. O něco větší než moli, tento hmyz se v období dešťů vyhrabe ze země a atakuje každičký zdroj světla, obzvláště zářivky, reflektory aut, lampy, o které si spálí křídla a padají na zem, kde je děti sbírají a pak smaží na pánvi. Sám jsem je vloni zkusil a musím říct, že je to není špatné. Ve světle protijedoucích aut vypadaly rojící se mušky jako malý nálet se spoustou obětí ležících na vozovce.

A ještě jedna poznámka na závěr. Jestli jsem někde v dřívější reportáži psal, že daladala nejsou tak přeplněné jako vloni, tak to beru zpět. Je to pořád stejné, poslední čas většinou stojím na jedné noze, víc místa nezbývá. Dá se to vydržet, horší je, když musím stát jen na špičce jedné nohy, to pak noha řádně trne. Tělesný kontakt s ostatními je velmi těsný a jestli máte to štěstí, že sedíte, pak si na vás někdo odloží tašku, jiný opře ruku, do toho matky kocící děti a směs nejrůznějších pachů. Prostě romantika.