09 listopadu 2005

08 - Rozdělení peněz, část druhá

V pátek na státní svátek jsme jeli s Charlesem opět navštívit Mahango. Cesta neproběhla tak hladce jako minule, policajta jsme zas ukecali, ale díra v nádrži se ukecat nenechala, tak jsme museli zastavit ve vesničce při cestě, kde nám to provizorně zalepili. Charles motorku pak, když jsem byl ve vesnici, musel zavést do servisu, protože to pořád kapalo, tam se jim ještě pokazil karburátor, po cestě nazpět se zasekl startér, pak to přestalo jet úplně, no hrůza. Jestli se to nezlepší, tak příště radši pojedu daladala a zbytek na kole.

Ve vesnici bylo zase srdečné přivítání a děsné horko, tam prý začíná období dešťů až v prosinci. Kdo by to řekl, jen pár desítek km dál od Mbeyi a žádný déšť. Tentokrát jsem si vzal s sebou i notebook a ukázal jim fotky z minula. Poprvé viděli počítač, v něm navíc sebe, tak byli řádně vykulení. Dal jsem jim motyky, co jsem koupil po cestě a předal 500 000,- TSh na stavbu školky, tak jak jsem slíbil minule. Za všechno vždycky strašně moc a vřele děkují, což obnáší stistknutí ruky s vřelým poděkováním a to od každého, kdo je přítomen a pak ještě i od těch, co přišli později). Tisíckrát jsem si vyslechl Asante sana (děkuji mnohokrát), Bůh ti požehnej, Ať tě chrání Alláh atd., zdůrazňovali, jak moc to pro ně znamená, že jsem teď doma, je to přece i moje vesnice.
TAKŽE teď chci, aby každý z vás, kdo přispěl, bez ohledu na to kolik, si představil sám sebe stojící v tom prostém příbytku obklopen těmito chudými vesničany, každý z nich z celého srdce děkující a třesoucí vaší rukou. A to ne jednou, 2x, 3x, ale 10x i víckrát, na začátku, v průběhu, na konci. A děkují za každou maličkost, radu, cokoliv.

Tolik vděčnosti se často nevidí. I když to jsou oni, kdo by měli děkovat sobě a být hrdí na sebe. Se starostou sestavili dopis s ostrou výzvou a prosbou o zavedení elektřiny do obce, adresováno energetické společnosti. Jsou odhodlání jezdit do Mbeyi na ředitelství společnosti dokud neuspějí. Někdo před časem vypálil jednomu chromému muži chajdu, tak ho jeden ze starších mužů ve Skupině vzal k sobě a zatím přebývá tam. Dalšímu postiženému, který chodí po rukách zřídili obchod a vybrali ve vesnici na zásoby, takže teď ten týpek má malý krámek, kde prodává. Tím se uživí, pole obdělávat nemůže a jinak by umřel hlady. Byl jsem ho navštívit, je to příjemný usměvavý člověk, šťastný, že mu bližní pomohli. Ve zdi má dole otvor, kterým do obchodu lozí. Jedna taková žena žije i v Mbeyi, kde se živí žebráním. Chodí po rukách, na kterým má šlapky, aby si je moc neodrala o ostrý povrch silnice. Skrčené nohy tahá pod sebou, na kolenách připevněný tlustý kartónový papír, aby si je nerozedrala do krve. Vždy když jdu okolo, dám jí pár drobných. Jediný způsob, jak se uživit, je pro ni žebrání, navíc ještě musí živit děti, které někdy žebrají s ním. Ale zpět k Mahangu.

Po obědě jsme se na mou žádost vydali na obchůzku po okolí, chtěl jsem udělat pár snímků. Díky mému statutu v obci můžu fotit, co se mně zlíbí a lidi ještě pózují. Tím získávám unikátní fotky, které bych jinak nikdy neměl možnost udělat. Lidi se tu totiž nerad fotí, mluvím o starších lidech. Člověk musí být opatrný, někdy to může skončit i fyzickou inzultací, ale jak jsem řekl, to mně v Mahangu nehrozí. Každý dům, který jsme minuli, jsme museli samozřejmě navštívit, to je povinnost. Vyměnit pozdravy, chvilečku posedět, přijmout díky za mou práci atd. Zastavili jsme se i u altánku, kde místní mládež prodávala opékanou kasavu. Nemají co dělat, kultura v obci žádná, na střední školu rodiny nemají, všichni tedy mají nanejvýš ukončenou základku. Zajímalo mně, co oni by chtěli v obci zlepšit. Koneckonců se to bude dělat pro ně, těm starým už by to mohlo být jedno (i když naštěstí není). Nejdřív mně poděkovali za peníze na školku (opět doprovázené potřásáním rukou), uvítali snahu starosty o zavedení elektřiny a co se týče jich, oni by chtěli, aby se něco dělo, aby byla možnost sportovat, aby se všechny "chatrče" zbořili a postavili se nové pěkné domy, taky by ráni pokračovali ve studiu nebo chodili do práce, kdyby byla v obci nějaká fabrika či něco podobného. V součastnosti mají ve vesnici 3 fotbalová mužstva, občas hrávají i proti jiným obcím. Hřiště si asi dovedete představit, žádný luxus, balón je koule ze sáčků a igelitových tašek převázaných provázkem. Slíbil jsem jim koupit pořádný fotbalový míč, prozatím. Uvidíme, kolik zbyde peněz. Známá mně ještě poslala peníze z Londýna (díky Heli), takže máme o 100 000,- TSh navíc.

Foto: mládež, s kterou jsem diskutoval; napájející se osel


Pak se probírali plány školky, oni dali určitý návrh, 2 třídy + kancelář + WC (mimo budovu). Třídy by měli pojmout každá kolem 40 dětí. Já ovšem preferuju rozdělení jedné ze tříd na 2, takže vzniknou celkem 3. V menších třídách se líp učí, jak učitelům, tak dětem. Dnes vesničanky přijeli do Mbeyi, tak jsem jim předal svůj nákres s mírami, které se mohou trochu lišit, ale rozdělení na 3 třídy chci zachovat. Teď se zjiš'tují ceny cihel, tamní architekt zhotoví plány a může se začít budovat. Do toho ještě začínají obdělávat pole jako přípravu na dešťové období, takže práce mají dost. Dnes jsem jim předal dalších 150 000,- TSh, z čehož 40 000,- hodlají použít pro obdělání větší plochy. Chtějí jí osít kukuřicí, ale sami to nezvládnou, tak musí zaplatit někomu, kdo jim pomůže. Z kukuřice se udělá mouka a z té pak ugali, tradiční pokrm v Tanzánii. Přebytek ugali můžou použít jako jídlo pro sirotky, postižené a jiné potřebné v obci nebo popřípadě prodat a použít peníze, kde budou třeba. To je přesně to, co si představuju. Docílit toho, aby si pomohli oni sami, spíše než neustále jim dávat peníze. Projekty jako tento zajistí, že budou soběstační i bez cizí pomoci a to chceme. Zbylé peníze jsou ještě na stavbu školky. Částku, kterou mám ještě doma, dám většinou do Mahanga, nakoupí se za to sešity, tužky, aj. školní pomůcky, jakož i další věci. Podrobné vyúčtování sbírky zveřejním, až vše utratím.

Pokud se do Mahanga podaří zavést elektřinu, tak příští rok bych rád pobýval nějaký čas tam. Nevím, zda to vydržím, to víte, hygiena vesměs žádná, extrémní podmínky, horko demoralizující, civilizace daleko, ale snad to zvládnu, je to pro mně výzva.

Foto: starosta a 2 členové Skupiny sledují na laptopu fotky z minula; holčička s jídlem klepající na dveře; starena

0 Comments:

Okomentovat

<< Home