12 - Co se děje v Mahangu

Tradičně v pátek jsme jeli s Charlesem na moji třetí návštěvu Mahanga, podívat se, jak jde stavba školky a taky jsme přivezli plakáty na závod kol. Akce se bude konat 17 prosince. My přijedeme už 16-stého a přespíme ve vesnici. Koupili jsme 2 čtyřmetrové pruhy bílé látky, na které jeden student od nás ze školy nakreslil upoutávku na akci, tak se to tu dělá. Jedna látka půjde do Mswiswi, druhá do Mahanga.

Jak se dalo čekat, ráno to ještě nebylo hotovo, tak jsme museli na toho darebného kluka čekat pár hodin a ještě mu pomoct, aby stihl dokončit alespoň jeden leták. Ten jsme teda vzali do Mahanga a druhý tam přiveze Charles v úterý. Musí tam totiž vzít další peníze. Ale postupně. Dorazili jsme tam tedy až někdy po druhé hodině, nejdříve mně vzali za sborového zpěvu žen (ten nesmí nikdy chybět) na stavbu, kde jsem si to obhlédl a udělal pár fotek. Dělají týden a dokončili asi 3/4 stavby, to není špatné, tempo je rychlé, nicméně ....

..... jsem se musel rozlobit a byl jsem velmi rozmrzelý a dal jsem jim to taky najevo, jedno jestli to je děda o 40 let starší než já nebo matka 5 dětí. Důvod je jejich hospodaření s penězi, který není zcela po mé chuti. Za prvé, cihly stály daleko víc, než se čekalo. Kupovali je sice ve vesnici, ale cena byla jako ve městě. Jestliže to kupujou od místních, měli by v rámci podpory projektu dostal lepší cenu. Zedníci si naúčtovali také částku, která je vyšší než jsme čekali. Pozvali si totiž stavitele z Mbeyi, protože těm jejich by to trvalo o několik měsíců déle. Proto taky kupovali cihly, místo aby si je udělali sami, což by trvalo též o několik měsíců déle. Důvod proč to tak udělali je ten, že chtěli, což bylo mé přání, aby se školka postavila než odjedu, tak abych mohl vše nafotit a ukázat vám, co se za peníze, které mi byly svěřeny, udělalo. To je taky omlouvá. Kdybychom je nechali udělat vše sami, tak by to sice vyšlo levněji, ale trvalo by to podstatně déle a já bych vám nemohl ukázat nic.

Situace je tedy taková, že na hotovosti mají bez pár drobných 70 tis. TSh. Ovšem 120 tis. stále dluží za cihly. Peníze budou stačit na dokončení hrubé stavby. Na schůzi mně účetní skupiny předala papír, kde byly vyčísleny částky a účely plateb. Podle toho byly v mínusu 220 tis. To mně samozřejmě rozlítilo, tak jsem chtěl vědět dopodrobna všechny detaily. Nehodlal jsem to tak nechat. Zavolali jsme si teda zednického mistra, staršího sedřeného muže a po dlouhém vyjednávání, nátlaku a neúprosném naléhání na nutnost každého přispět svým dílem na sirotky, jsme dosáhli toho, že slíbil dokončit hrubou stavbu za 300 tis., ne pořadovaných 400 000 TSh. Zdůraznil jsem, že toto není žádný výdělečný podnik jenom proto, že to financuje mzungu, nýbrž více dobročinná akce, takže každý by měl dostat minimální profit. Ještě jsem chtěl, aby i cihlář odpustil celý dluh 120 tis., ale nebyl přítomen, nicméně jsem jim doporučil to prostě nezaplatit a říct, že peníze nejsou, což je pravda. Prostě se mně zdá, že ti vesničané málo smlouvají, to musí jít do krve, nekompromisně zahrnout druhou stranu argumenty, až se podvolí.

Zednický mistr pak ještě poznamenal, že pro dokončení hrubé stavby je potřeba dalších 2000 cihel, což je 80 000,- TSh + 30 000,- přeprava. I přes náš dluh je nám ochoten cihly dodat, když mu za ně hned zaplatíme. Tak jsem teda svolil uvolnit dalších 40 000,- z peněz, které jste mi dali a společně se zbývající hotovostí 70 000,-, kterou drží Skupina to bude stačit na přikoupení uvedených 2 tisíc cihel. Protože stavba je sice z pálených cihel, ale místo malty použili hlínu, vydrží škola bez zastřešení 2 sezóny. To znamená, že příští cíl je střecha a to co nejdřív.

Když jsme tak pracně a bouřlivě pořešili peníze, poprosili mně, abych se už nezlobil a odpustil jim za všechny jejich chyby, co jsem měl dělat, odpustil jsem jim, ale zdůraznil, že příště budeme chytřejší, naplánujeme věci dopředu, aby měli více času na vyrobení cihel ve vlastní režii. A taky chci příště dopředu vědět rozpočet na celou budovu. Mohlo to vyjít levněji, ale bůhví, kdoví jak později a hrubá stavba školy se 3 třídama, kabinetem a malou místností na přespání za cca 15 000 Kč, to není špatné. Na jednání přišli pak i zástupci mládeže, tak jsem jim předal fotbalový míč, což probudilo ovace, vřelé díky a odstranilo veškeré napětí. Poté jsme prodiskutovávali závod kol, už se na to těší, něco se tam konečně bude dít. Následoval oběd, já jim přivezl na ochutnání rýži se zeleninou a la Ondra a na oplátku jsem poprvé zkusil papayový salát. Ženy jen tak mezi řečí prohodili, že snad i ony někdy v budoucnu dostanou míč na dívčí košíkovou, kterou hrajou. Prý nesmím myslet jen na chlapy :-).

Cesta tam byla rychlá a horká, i vzduch v té rychlosti byl tak horký, že bylo těžké dýchat. Na okolních vyprahlých planinách se proháněly větrné víry zvedající prach. Vysoké několik desítek metrů byly viditelné zdaleka a připomínaly malá tornáda. Nazpět jsme nachvíli zastavili v místě, kde se přejíždí pohoří a z kopce pod sebou vidíte donekonečna se táhnoucí rovinu lemovanou z jedné strany masívem hor. Nádherný pohled, jako byste se dívali z útesu na do moře mizící za obzorem.

Foto: práce na "billboardu"; asi polovina stavby školky (celá se mně do objektivu nevešla); předání míče mladým