18 prosince 2005

19 - Závod kol v Mahangu

Naše výprava a můj poslední "výlet" do Mahanga začal v pátek na poledne, kdy se všichni zůčastnění sešli u mně doma. Navařil jsem oběd a po menším 5 hodinovém zpoždění způsobeném závadou na motorce jsme vyrazili. Bylo nás celkem 9. 3 hoši ze sirotčince v Iwambi, 3 Němky, Shabaz, já a Charles. S tím jsme jeli na motorce, zatímco ostatní použili daladala do Mswiswi, kde už jsme je čekali a postupně vozili do Mahanga.


Po skončení, už za soumraku, jsme šli i s celým procesím vesničanů na prohlídku školky. Musím uznat, že jsem byl dojat. Budova vypadá moc pěkně, i když není dostavěná. A lidé z Mahanga jsou na ni taky patřičně hrdí a děti se nemůžou dočkat, až bude otevřena. Už proto není cesty zpět, škola MUSÍ být dokončena. Jedna z Němek slíbila pomoci a za použití mých fotografií chce oslovit farníky v její rodné obci, aby také oni přispěli svými eury. Snad by to mělo stačit aspoň na zastřešení. To ostatně bude stát nejvíc, 3 - 4 mil. TSh. Doufejme tedy, že nám pomůže. Všechny Němky, které se mnou přijeli, byly dojaty podmínkami, v jakých lidé žijí a nadšeny Skupinou, která se to snaží změnit a především pomoci sirotkům. Celá vesnice holky nadchla a byly moc rády, že jsem je tam vzal. Ještě aby ne. Vesničané pro nás bílé a Charlese přichystali dokonce i skládací postele, takže jsme nespali na zemi na rohožích jako oni. Celou noc foukal silný vítr, který redukoval počet moskytů na minimum, ale stejně jsem dlouho nemohl usnout, ráno vstával brzy a tak jsem byl celkem unavený, ale připravený na velký den pro celou obec – závod kol.

Foto:
jedna z německých dobrovolnic obklopena dětmi z vesnice; východ slunce v Mahangu


Ten začínal v asi 6 km vzdáleném městečku Mswiswi, kam jsem odjel s Charlesem na motorce, abychom dohlíželi na řádný průběh startu. V Mswiswi už nás čekal čestný host Chris (kluk, co sponzoroval 2. a 3. cenu), který nám byl neocenitelným pomocníkem. Na registračním místě totiž bylo spousta dohadování, překřikování a diskuzí, jako vždycky v Africe. Soutěžící jsme museli rozdělit do 2 skupin, jedna s normálními koly, druhá s koly s převodovkou. Stejně ale závodilo jen 8 osob, ale kolem bylo asi 200 okounějících, všichni zvědaví, co a jak se bude dít. Nevěděli, do čeho jdou. Příští rok jich bude víc.

Ceny čekali pro 3 nejrychlejší podle času, který jsme měřili. Překvapivě vyhrál borec s kolem bez převodu, který navíc závodil bez bot, jen v ponožkách. A navíc ho nikdo neznal. Byl na cestě z buše do města, když viděl spoustu lidí, tak se šel zeptat, co se děje a když zjistil, že se bude závodil v jízdě na kole, přihlásil se. Dobrovolně začas z druhé řady, hned po pár sotvkách metrů získal náskok a ten si udržel až do konce. Já s Charlesem jsme ho následovali na motorce. Byl rychlý jako střela, valil to do plných, tatatatata a jeho čas – 15,8 minut byl udivující. Ten týpek prý ani pořádně neuměl mluvit svahilsky, užíval svůj rodný kmenový jazyk. Ani jednou se neusmál, neprojevil byť náznak radosti, sebral 1. cenu – diskman – a beze slova díky odjel zpět do buše. Indián jeden. Určitě ho prodá, co by s tím dělal. Vždyť ani neví, jak ho použít, návod je v angličtině.

Foto: Charles sděluje účastníkům závodu pravidla; vítěz závodu - borec z buše;

Po rozdělení cen a předání diplomů všem závodníkům jsme měli proslovy a sbírku na sirotky. Náves praskala ve švech, všude plno lidí, děti lezli i na stromy, aby lépe viděli, hrálo se divadlo a my jsme vybrali 63 400 ,- TSh, které Charles uloží ve městě na bankovní účet a v případě potřeby se z něho bude čerpat. Jídlo, školní uniformy, oblečení aj. záležitosti pro sirotky.

Foto:
předávání diplomů a cen; sbírka na sirotky


Po pozdním obědě jsme na motorce po částech opouštěli vesnici, já s Charlesem jako poslední a už za tmy. Loučení bylo dlouhé a pro mně i trochu smutné, byl jsem tu naposled (letos) a ti lidé mně budou chybět. Bude se mně stýskat. Vše dobré, co jsem tu vykonal, jste vykonali i vy – skrze mně, na to nezapomeňte a já jsem nesmírně hrdý na vás, na sebe, na ně a radost pryští z mého srdce prostě jenom proto, že pomáhal lidem. Je to větší radost, než když si koupíte nový mobil, auto, vyhrajete Sportku, nádherný pocit nesrovnatelný s materiálními hodnotami.

Tak ho sdílejte se mnou, radujte se z vánoc, užívejte si přítomnosti svých bližních a milovaných a do Nového roku přeju jen to nej.... Já už se samozřejmě taky těším na vánoce s rodinou, na přátele a na návrat domů. Ono totiž můžete zcestovat všechny kouty světa, vidět největší divy Země, ale domov je domov. Ten je jen jeden. A návrat domů je ta nejkrásnější část každé cesty.

Zažil jsem tu toho v Tanzánii spoustu, daleko víc, než bylo v reportážích, ale psát o všem nejde, musí se to i prožívat. Děkuju vám za pozornost, snad se vám stránky líbily a doufám, že mně i všem tam pod rovníkem zachováte přízeň i v následujícím roce. Já je osobně samozřejmě budu podporovat nejenom finančně. Příští rok bych odjel do Tanzánie zase, takže jestli se chce někomu z vás strávil pár týdnů či měsíců v Africe a snad i trochu pomáhat, jste vřele vítání. Mně už to věčně cestování sám taky nebaví. Někdy je to těžké. KARIBU SANA TANZANIA

S láskou váš

Ondra

0 Comments:

Okomentovat

<< Home