13 - Plaváčci

V sobotu jsme vyrazili ve složení já, Charles a Němka, co přijela minulý měsíc + 20 dětí ze sirotčince asi 15 km od centra do areálu jednoho hotelu, kde mají, představte si to, plavecký bazén. Jak už to tu v Africe chodí, vyjeli jsme o 2 hodiny později, než se plánovalo a navíc, jako na potvoru, se začaly stahovat mraky po celé obloze, jev za poslední týden nevídaný.

Jeli jsme nadvakrát, měli jsme celkem štěstí, jednou nás celou grupu naložila daladala, kterou jsme zastavili prázdnou, jen to trochu smrdělo od zvířecích kůži naložených vzadu. Té druhé moc nedrželi dveře a nechtěla nastartovat, tak nás museli tlačit a po cestě se celá kolébala. Hlavní ovšem bylo, že jsme se tam vměstnali všichni. Dokonce nás hodili až přímo k hotelu. Po cestě už začalo pršet, blýskalo se a vůbec to nevypadalo, že budeme koupat. Nicméně většina dětí ignorovala déšť a začali hrát volejbal (na rozehřání) a za pár minut už skákali do bazénu. Tak jsem je následoval. Voda v bazénu byla teplejší než vzduch, na hlavě jsem cítil studené kapky hustě padající z nebe. Po půl hodině jsem to vzdal, ale děti ne, ty tam vydrželi dvě hodiny, alespoň většina. Samozřejmě že plavat jich umí jen pár, ostatní se jen tak ráchali a vyděšeně křičeli, když jsem se je snažil zatáhnout do hlubší vody. Asi po hodině přestalo pršet a udělalo se tepleji, tak jsem tak skočil znovu, musel jsem využít té příležitosti. Nejenom, že jsem se okoupal, ale umyl jsem si i kraťase. Plavky jsem si letos nebral, nějak jsem nepředpokládal, že budu koupat a navíc ty, které se nosí u nás, by naprosto jistě pobuřovali.


Abyste měli taky trochu přehled, za co ještě tady utrácím vaše těžce vydřené prachy, tak tohle je například jeden ze způsobů. Platí se i za bazén, naštěstí děti polovinu + doprava, vše stojí peníze. A nemyslete si, že nesmlouváme. Do krve. Nebojte, všechno sepisuju a podrobný přehled výdajů bude zveřejněn i tady na těchto stránkách. Peněz už mi moc nezbývá, tak se je snažím utratit moudře. Je tu i spousta jiných, vedlejších výdajů spojených s projekty, ale ty hradím většinou sám. Chápu, že lidi nechtějí financovat provozní náklady, ale konkrétní věci. To je rozdíl mezi mnou a charitativními organizacemi. Uvědomte si ovšem, že i ty potřebují podporu, často pracují na těch nejhorších místech světa. I ony musí zaměstnávat účetní, kupovat počítače, papír, náplně do tiskárny, jídlo a letenky pro zaměstnance a spoustu dalších věcí. Bez toho by celý ten aparát nefungoval.

Slyšel a četl jsem, že už máte nasněžíno, tak přeju, ať to vydrží a netaje. Sníh tu pro mně zní tak trochu exoticky, to samé i vánoce, o ničem takovém tady nevíme. Nevím, kdy se vytasím s dalším příspěvkem, protože si beru krátkou dovolenou a jedu na týden do Zambie, podívat se na Viktoriiny vodopády. Ještě přesně nevím, jak se tam dostanu, ale to patří k dobrodružství. Na internetu jsem si zjistil spoustu věcí, dokonce si můžete zarezervovat hostel pomocí vaší kreditky, další detaily poskytl známý ze Zambie a zbytek holt budu muset zjistit sám po cestě. Podle předpovědí počasí jak hlavní město Lusaka, tak turistické město Livingstone jsou pořádně horké, den 35-40, noc 20, tak uvidime. Tak držte palce a já se ozvu až potom z místa.

12 - Co se děje v Mahangu

Tradičně v pátek jsme jeli s Charlesem na moji třetí návštěvu Mahanga, podívat se, jak jde stavba školky a taky jsme přivezli plakáty na závod kol. Akce se bude konat 17 prosince. My přijedeme už 16-stého a přespíme ve vesnici. Koupili jsme 2 čtyřmetrové pruhy bílé látky, na které jeden student od nás ze školy nakreslil upoutávku na akci, tak se to tu dělá. Jedna látka půjde do Mswiswi, druhá do Mahanga.

Jak se dalo čekat, ráno to ještě nebylo hotovo, tak jsme museli na toho darebného kluka čekat pár hodin a ještě mu pomoct, aby stihl dokončit alespoň jeden leták. Ten jsme teda vzali do Mahanga a druhý tam přiveze Charles v úterý. Musí tam totiž vzít další peníze. Ale postupně. Dorazili jsme tam tedy až někdy po druhé hodině, nejdříve mně vzali za sborového zpěvu žen (ten nesmí nikdy chybět) na stavbu, kde jsem si to obhlédl a udělal pár fotek. Dělají týden a dokončili asi 3/4 stavby, to není špatné, tempo je rychlé, nicméně ....

..... jsem se musel rozlobit a byl jsem velmi rozmrzelý a dal jsem jim to taky najevo, jedno jestli to je děda o 40 let starší než já nebo matka 5 dětí. Důvod je jejich hospodaření s penězi, který není zcela po mé chuti. Za prvé, cihly stály daleko víc, než se čekalo. Kupovali je sice ve vesnici, ale cena byla jako ve městě. Jestliže to kupujou od místních, měli by v rámci podpory projektu dostal lepší cenu. Zedníci si naúčtovali také částku, která je vyšší než jsme čekali. Pozvali si totiž stavitele z Mbeyi, protože těm jejich by to trvalo o několik měsíců déle. Proto taky kupovali cihly, místo aby si je udělali sami, což by trvalo též o několik měsíců déle. Důvod proč to tak udělali je ten, že chtěli, což bylo mé přání, aby se školka postavila než odjedu, tak abych mohl vše nafotit a ukázat vám, co se za peníze, které mi byly svěřeny, udělalo. To je taky omlouvá. Kdybychom je nechali udělat vše sami, tak by to sice vyšlo levněji, ale trvalo by to podstatně déle a já bych vám nemohl ukázat nic.

Situace je tedy taková, že na hotovosti mají bez pár drobných 70 tis. TSh. Ovšem 120 tis. stále dluží za cihly. Peníze budou stačit na dokončení hrubé stavby. Na schůzi mně účetní skupiny předala papír, kde byly vyčísleny částky a účely plateb. Podle toho byly v mínusu 220 tis. To mně samozřejmě rozlítilo, tak jsem chtěl vědět dopodrobna všechny detaily. Nehodlal jsem to tak nechat. Zavolali jsme si teda zednického mistra, staršího sedřeného muže a po dlouhém vyjednávání, nátlaku a neúprosném naléhání na nutnost každého přispět svým dílem na sirotky, jsme dosáhli toho, že slíbil dokončit hrubou stavbu za 300 tis., ne pořadovaných 400 000 TSh. Zdůraznil jsem, že toto není žádný výdělečný podnik jenom proto, že to financuje mzungu, nýbrž více dobročinná akce, takže každý by měl dostat minimální profit. Ještě jsem chtěl, aby i cihlář odpustil celý dluh 120 tis., ale nebyl přítomen, nicméně jsem jim doporučil to prostě nezaplatit a říct, že peníze nejsou, což je pravda. Prostě se mně zdá, že ti vesničané málo smlouvají, to musí jít do krve, nekompromisně zahrnout druhou stranu argumenty, až se podvolí.

Zednický mistr pak ještě poznamenal, že pro dokončení hrubé stavby je potřeba dalších 2000 cihel, což je 80 000,- TSh + 30 000,- přeprava. I přes náš dluh je nám ochoten cihly dodat, když mu za ně hned zaplatíme. Tak jsem teda svolil uvolnit dalších 40 000,- z peněz, které jste mi dali a společně se zbývající hotovostí 70 000,-, kterou drží Skupina to bude stačit na přikoupení uvedených 2 tisíc cihel. Protože stavba je sice z pálených cihel, ale místo malty použili hlínu, vydrží škola bez zastřešení 2 sezóny. To znamená, že příští cíl je střecha a to co nejdřív.

Když jsme tak pracně a bouřlivě pořešili peníze, poprosili mně, abych se už nezlobil a odpustil jim za všechny jejich chyby, co jsem měl dělat, odpustil jsem jim, ale zdůraznil, že příště budeme chytřejší, naplánujeme věci dopředu, aby měli více času na vyrobení cihel ve vlastní režii. A taky chci příště dopředu vědět rozpočet na celou budovu. Mohlo to vyjít levněji, ale bůhví, kdoví jak později a hrubá stavba školy se 3 třídama, kabinetem a malou místností na přespání za cca 15 000 Kč, to není špatné. Na jednání přišli pak i zástupci mládeže, tak jsem jim předal fotbalový míč, což probudilo ovace, vřelé díky a odstranilo veškeré napětí. Poté jsme prodiskutovávali závod kol, už se na to těší, něco se tam konečně bude dít. Následoval oběd, já jim přivezl na ochutnání rýži se zeleninou a la Ondra a na oplátku jsem poprvé zkusil papayový salát. Ženy jen tak mezi řečí prohodili, že snad i ony někdy v budoucnu dostanou míč na dívčí košíkovou, kterou hrajou. Prý nesmím myslet jen na chlapy :-).

Cesta tam byla rychlá a horká, i vzduch v té rychlosti byl tak horký, že bylo těžké dýchat. Na okolních vyprahlých planinách se proháněly větrné víry zvedající prach. Vysoké několik desítek metrů byly viditelné zdaleka a připomínaly malá tornáda. Nazpět jsme nachvíli zastavili v místě, kde se přejíždí pohoří a z kopce pod sebou vidíte donekonečna se táhnoucí rovinu lemovanou z jedné strany masívem hor. Nádherný pohled, jako byste se dívali z útesu na do moře mizící za obzorem.

Foto: práce na "billboardu"; asi polovina stavby školky (celá se mně do objektivu nevešla); předání míče mladým

11 - Turnaj v Mortal Kombat

Protože kluci a i některé holky propadli kouzlu bojové počítačové hry Mortal Kombat, tak jako i my kdysi před lety, rozhodl jsem se uspořádat turnaj s cenami pro první 3 soutěžící. Ale ještě předtím krátce o událostech posledních dnů:

- jak se dalo čekat, kuchyň se ještě nezačala stavit, vázne to zase na nějakém chlápkovi, co to má schvalovat a není momentálně ve městě
- jedna chovanka z centra měla narozky a přichystali jí velkou oslavu s hudbou a spoustou jídla, tak jsme se pobavili až do noci, domů mně vezl jeden z kluků na motorce, poezie africké noci za pohybu...aaaach
- do města přijela Američanka z New Yorku zastupující jednu americkou nadaci. Cílem je dát dohromady několik místních NGO (dobročinné nevládní organizace), podporovat je a zastupovat je v Bílém domě. Jednou z NGO je i Charlesova APDIPID, takže nás byla navštívit ve škole, do sirotčince dovezla a rozdávala dárky a v sobotu byla v jedné hale velká schůze všech těchto organizací, které jsem se musel na Charlesovo naléhání zůčastnit, ale aspoň jsem dostal zadarmo malou svačinu.
- balík ještě nedošel a to tam chodím denně to kontrolovat. Prý když to není letecky, tak to někdy trvá i půl roku. Flákači.
- chci uspořádat závod byciklů z Mswiswi do Mahanga. Kolo tam je skoro v každé rodině, tak by mohlo být hodně závodníků. Za prvé chci, aby se tam něco dělo a zadruhé tak chci získat peníze na sirotky v Mahangu. Oficiálně to bude pořádat Skupina KLINIKA (i když o tom ještě neví), ale ve skutečnosti to připravujeme já s Charlesem, který mi pomáhá myšlenkami i činy. Více o tom napíšu v některém z dalších příspěvků.

A teď už zpět k Mortal Kombat. Ceny jsou vesměs symbolické a nedůležité, hlavní je, aby se děti bavili a měli alespoň nějakou motivaci. Odměna pro prvního je pudinkový dort s piškoty (dovoz z ČR) a ovocem, druhý dostane dřevěný hlavolam ježek v kleci (dovoz z ČR) a třetí klíčenku se světlem. Přihlásilo se 18 soutěžících, tak jsme losovali, kdo bude s kým bojovat, první část byla v sobotu, druhá v neděli 20.11. Vítězem se stal tak trochu neočekávaný kandidát, ale tak to má být, prvek překvapení činí soutěže zajímavějším. S dortem se podělil se všemi, tak jak to má být.

V pondělí jsem v Tundumě, což je příhraniční městečko se Zambií. Chtěl jsem si vyřídit vízum, ale musím to nechat až na to další pondělí, kdy pojedu. Moc jsem tedy nepořídil, ale aspoň jsem se zorientoval, zjistil, co a jak, a příští týden mně nic moc nepřekvapilo. Tunduma je špinavá, hlučná, nepříjemně horká, tak jsem se moc nezdržel, jen si dal oběd v nejšpinavější restauraci v mém životě a jel zpátky.

V pondělí si chci udělat asi týdenní dovču v Zambii, hlavní cíl jsou Viktoriiny vodopády. Jeden den tedy asi přespím v hlavním městě Lusaka a odtud směr Livingstone, což je skoro u vodopádů.

10 - Ovocný ráj

Možná si říkáte, co ten ubohý kluk tam v té daleké Africe jí, tak mi dovolte vám to krátce přiblížit. Za prvé, jím zdravěji a lépe než v Londýně, nejméně 3x denně, většinou 2x denně je to strava teplá (obědy a večeře).
Když se mně nechce vařit, nebo chci ušetřit čas, jdu do restaurace, kde si v 99% dávám pořád to samé a osvědčeně dobré menu - rýži a fazole, k čemuž mně dávají i šťávu z masa a dušené zelené listy. Pokrm je to moc dobrý a zdravý, ale každý den se to jíst nedá, takže si téměř denně doma vařím, příloha brambory, rýže, těstoviny, a to míchám s dušenou zeleninou. Použiju, co zrovna mám (cibule, mrkev, rajčata, paprika, malé slizké okurkopapričky). Přivezl jsem si spoustu různého koření a tak ho taky hojně používám, mám to rád trochu do ostra, což zajistí drcené chili, pepř či kari. Na centrálním trhu dokonce prodávají i lilky, takže si dám párkrát do týdne lilky, včera jsem měl dokonce blokolici a dá se koupit i květák, ale za ten chtějí nehorázně velké peníze. Tuto zeleninu byste tu vloni marně hledali, říká se tomu pokrok na postupu. Dělal jsem si tu i bramborové placky, několikrát sladkovodní ryby. Ryby jsou taky jediné maso, které tu jím, když nepočítám malou štangli Poličanu (bez toho se neobejde žádný výlet do tropů). A 2x jsem musel sníst kousek masa, když mně pozvali na oběd a nevěděli, že nejím maso. To už patří k životu mzungu v Africe, že ho zvou na obědy či večeře. Občas odmítnete, někdy nemůžete a tak jdete, zadarmo se najíte a s podezřením se díváte, jak připravují jídlo, umývajíc ho ve vodě z řeky. A to se pak taky občas stane, že se tady z toho všeho pěkně poserete. Naštěstí ne často, tento rok nemám takové potíže se zažíváním jako vloni (snad to nezakřiknu).

Moje meníčko v mé oblíbené trošku obnošené "restauraci", stojí v přepočtu na naše cca 13 korum, pití si většinou nedávám, takže to vyjde opravdu levně. A jako bonus dostanete banán.
Co se mně ovšem líbí nejvíc, je to, že je tu spoustu ovoce za nízké ceny. Samozřejmě chcou po vás víc, protože jste běloch, ale jsou i místa, kde dostanete vše za ceny jako místní. Je dobré si udělat z obchodníků známé, chodit tam pravidelně a pak máte zaručenou férovou cenu. Ceny na venkově jsou samozřejmě většinou ještě nižší než na městě, co se jídla týče.

Ovoce, které tu jím je:
Papaya - velký exemplář, hravě nahrazující oběd stojí od cca 10 kč výš
Kokosový ořech - cena dle velikosti, středně velký od 8 kč výš. Tekutina vevnitř je nádherně osvěžující a než vyjíte celou dužninu, jste víc než plni. Ze skořápky se dá vyrobit stylová podprsenka :-), dužnina se dá nastouhat a použít jako ingredience do jídla.
Ananas - za velký dáte od 13 kč nahoru. Moc často si ho nekupuju, pracně se krájí a je ho moc, najednou se těžko dá sníst. Nicméně omamně sladký a dobrý.
Pomeranče - ne oranžové, nýbrž zelenožluté, plné vitamínu C
Banány - je tu několik druhů, malé se jí přímo, ty velké se většinou vaří, smaží, opékají atd. Chuť obou druhů je odlišná, malé jsou sladinké a v případě nouze se dá na nich přežít několik dnů. Cena za střední trs je 5 kč. Větší banány si smažím nebo dusím. Obě dvě varianty jsou nesmírně dobré. Do dušených si strouhám mrkev.
Mango - moje neoblíbenější ovoce, tak ......... mňamózní. Alespoň jedno denně si dám. Velikosti jsou různé, malé jsou moc vláknité, zůstávají mezi zuby, nejlepší jsou ty velké, cenově od 3,50 kč.
Avokádo - různé velikosti, cena za velké je od 5 Kč nahoru. Narozdíl ode všech ostatních není sladké a výborně chutná se solí.

Foto: strom papaye s plody; rozpůlený kokosový ořech; avokádo

Rád mám rovněž místní med charakteristické chuti, občas si koupím mletou kávu, kterou vám na trhu odsypou z hromady do papírového kornoutu z novin, jednou do týdne si udělám vajíčka na různý způsob. Do zásoby si vždy koupím půl kila buráků a když mám chvilku volna, loupám si je a popíjím mírně nahořklý zelený čaj, který jsem si dovezl.

09 - Inaugurace v sirotčinci

V neděli byl v centru velký den. Pro mnohé ten nejvýznamnější v historii. Obrovská sláva. Za účasti biskupa se slavnostně otevřel celý sirotčinec, i když už vlastně funguje 8 let. Biskupské posvěcení s odhalením pamětní desky ale proběhlo až v neděli. Já jsem neměl ani nejmenší tušení, jakého rozsahu oslavy budou, proto jsem byl překvapen, když jsem ráno přijel. Všude plno aut, dokonce i minibus, nezvykle mnoho mzungu, stovky lidí, všichni ve slavnostním, dokonce i sirotci dostali nové šaty (holky), košile a kalhoty a někteří i nové boty (kluci). Kluci mně hned ze začátku odchytli a navlekli do tradičního nigérijského mužského oděvu, který si jeden z nich půjčil od spolužáka (viz foto).

Tím pádem jsem se stal nepřehlédnutelným. Pastorkyně mně představila biskupovi, kterého jsem si ještě pamatoval z loňska. Řekl jsem mu o našem finančním daru a že chceme začít stavět, s čímž souhlasil a dal mně své požehnání. Pak bylo předčítání z bible (svahilsky), odhalení pamětní desky a šlo se na mši konající se pod plachtami (kvůli případnému dešti) vedle nové ubytovny pro holky. Mše byla nekonečná, hodiny trvající, spousta zpívání (to se mně líbilo), rovněž uvedli naši pastorkyni do funkce (kterou už dávno vykonává), dostala spoustu dárků, hosté měli proslovy, mezi nimi i 2 američtí pastoři, jedna Němka a skupina zastupující německé sdružení rodičů. S nimi přijela do centra i mladá Němka, která tam má zůstat až do ledna. Ti všichni seděli vepředu, já s děckama vzadu a často jsem si odbíhal odpočinout do zákulisí, pomáhal chystat oběd, umýval nádobí, kecal s lidma....

Na konci mše proběhla sbírka, na které se vybralo úžasných 1,7 mil. TSh. Příspívali i místní firmy, Coca-cola kromě finančního daru přispěla i občestvením. Hodně peněz padne na výdaje spojené s organizací oslavy, na provoz sirotčince, jízdné pro sirotky, kteří jezdí na vánoce za příbuznými (mají-li jaké). Určitě ale zbyde i něco na stavbu kuchyně, tak se snad se základy udělají i podlahy. Do týdne snad budou podle architekta hotové plány a rozpočet. V pondělí jsem předal účetní 1,5 mil. od vás, za což jsem sklidil vřelé díky ode všech zainteresovaných. Charles na otevření secvičil s některými dětmi pár písni, tak jsem je natáčel na ten můj foťák, škoda, že to jsou moc velké soubory na poslání. Strašně moc je to bavilo, byla radost se na ně dívat. Moc rád s nima trávím čas a mám je všechny rád jako vlastní, drahoušky moje.
Foto: biskup odhaluje pamětní desku; holky se sestrou Sabinou zpívají nacvičené pásmo


Večer, když už byla tma a vracel jsem se z centra, sedíce v daladala, s úžasem jsem pozoroval tisícovky rojícího se hmyzu. O něco větší než moli, tento hmyz se v období dešťů vyhrabe ze země a atakuje každičký zdroj světla, obzvláště zářivky, reflektory aut, lampy, o které si spálí křídla a padají na zem, kde je děti sbírají a pak smaží na pánvi. Sám jsem je vloni zkusil a musím říct, že je to není špatné. Ve světle protijedoucích aut vypadaly rojící se mušky jako malý nálet se spoustou obětí ležících na vozovce.

A ještě jedna poznámka na závěr. Jestli jsem někde v dřívější reportáži psal, že daladala nejsou tak přeplněné jako vloni, tak to beru zpět. Je to pořád stejné, poslední čas většinou stojím na jedné noze, víc místa nezbývá. Dá se to vydržet, horší je, když musím stát jen na špičce jedné nohy, to pak noha řádně trne. Tělesný kontakt s ostatními je velmi těsný a jestli máte to štěstí, že sedíte, pak si na vás někdo odloží tašku, jiný opře ruku, do toho matky kocící děti a směs nejrůznějších pachů. Prostě romantika.

08 - Rozdělení peněz, část druhá

V pátek na státní svátek jsme jeli s Charlesem opět navštívit Mahango. Cesta neproběhla tak hladce jako minule, policajta jsme zas ukecali, ale díra v nádrži se ukecat nenechala, tak jsme museli zastavit ve vesničce při cestě, kde nám to provizorně zalepili. Charles motorku pak, když jsem byl ve vesnici, musel zavést do servisu, protože to pořád kapalo, tam se jim ještě pokazil karburátor, po cestě nazpět se zasekl startér, pak to přestalo jet úplně, no hrůza. Jestli se to nezlepší, tak příště radši pojedu daladala a zbytek na kole.

Ve vesnici bylo zase srdečné přivítání a děsné horko, tam prý začíná období dešťů až v prosinci. Kdo by to řekl, jen pár desítek km dál od Mbeyi a žádný déšť. Tentokrát jsem si vzal s sebou i notebook a ukázal jim fotky z minula. Poprvé viděli počítač, v něm navíc sebe, tak byli řádně vykulení. Dal jsem jim motyky, co jsem koupil po cestě a předal 500 000,- TSh na stavbu školky, tak jak jsem slíbil minule. Za všechno vždycky strašně moc a vřele děkují, což obnáší stistknutí ruky s vřelým poděkováním a to od každého, kdo je přítomen a pak ještě i od těch, co přišli později). Tisíckrát jsem si vyslechl Asante sana (děkuji mnohokrát), Bůh ti požehnej, Ať tě chrání Alláh atd., zdůrazňovali, jak moc to pro ně znamená, že jsem teď doma, je to přece i moje vesnice.
TAKŽE teď chci, aby každý z vás, kdo přispěl, bez ohledu na to kolik, si představil sám sebe stojící v tom prostém příbytku obklopen těmito chudými vesničany, každý z nich z celého srdce děkující a třesoucí vaší rukou. A to ne jednou, 2x, 3x, ale 10x i víckrát, na začátku, v průběhu, na konci. A děkují za každou maličkost, radu, cokoliv.

Tolik vděčnosti se často nevidí. I když to jsou oni, kdo by měli děkovat sobě a být hrdí na sebe. Se starostou sestavili dopis s ostrou výzvou a prosbou o zavedení elektřiny do obce, adresováno energetické společnosti. Jsou odhodlání jezdit do Mbeyi na ředitelství společnosti dokud neuspějí. Někdo před časem vypálil jednomu chromému muži chajdu, tak ho jeden ze starších mužů ve Skupině vzal k sobě a zatím přebývá tam. Dalšímu postiženému, který chodí po rukách zřídili obchod a vybrali ve vesnici na zásoby, takže teď ten týpek má malý krámek, kde prodává. Tím se uživí, pole obdělávat nemůže a jinak by umřel hlady. Byl jsem ho navštívit, je to příjemný usměvavý člověk, šťastný, že mu bližní pomohli. Ve zdi má dole otvor, kterým do obchodu lozí. Jedna taková žena žije i v Mbeyi, kde se živí žebráním. Chodí po rukách, na kterým má šlapky, aby si je moc neodrala o ostrý povrch silnice. Skrčené nohy tahá pod sebou, na kolenách připevněný tlustý kartónový papír, aby si je nerozedrala do krve. Vždy když jdu okolo, dám jí pár drobných. Jediný způsob, jak se uživit, je pro ni žebrání, navíc ještě musí živit děti, které někdy žebrají s ním. Ale zpět k Mahangu.

Po obědě jsme se na mou žádost vydali na obchůzku po okolí, chtěl jsem udělat pár snímků. Díky mému statutu v obci můžu fotit, co se mně zlíbí a lidi ještě pózují. Tím získávám unikátní fotky, které bych jinak nikdy neměl možnost udělat. Lidi se tu totiž nerad fotí, mluvím o starších lidech. Člověk musí být opatrný, někdy to může skončit i fyzickou inzultací, ale jak jsem řekl, to mně v Mahangu nehrozí. Každý dům, který jsme minuli, jsme museli samozřejmě navštívit, to je povinnost. Vyměnit pozdravy, chvilečku posedět, přijmout díky za mou práci atd. Zastavili jsme se i u altánku, kde místní mládež prodávala opékanou kasavu. Nemají co dělat, kultura v obci žádná, na střední školu rodiny nemají, všichni tedy mají nanejvýš ukončenou základku. Zajímalo mně, co oni by chtěli v obci zlepšit. Koneckonců se to bude dělat pro ně, těm starým už by to mohlo být jedno (i když naštěstí není). Nejdřív mně poděkovali za peníze na školku (opět doprovázené potřásáním rukou), uvítali snahu starosty o zavedení elektřiny a co se týče jich, oni by chtěli, aby se něco dělo, aby byla možnost sportovat, aby se všechny "chatrče" zbořili a postavili se nové pěkné domy, taky by ráni pokračovali ve studiu nebo chodili do práce, kdyby byla v obci nějaká fabrika či něco podobného. V součastnosti mají ve vesnici 3 fotbalová mužstva, občas hrávají i proti jiným obcím. Hřiště si asi dovedete představit, žádný luxus, balón je koule ze sáčků a igelitových tašek převázaných provázkem. Slíbil jsem jim koupit pořádný fotbalový míč, prozatím. Uvidíme, kolik zbyde peněz. Známá mně ještě poslala peníze z Londýna (díky Heli), takže máme o 100 000,- TSh navíc.

Foto: mládež, s kterou jsem diskutoval; napájející se osel


Pak se probírali plány školky, oni dali určitý návrh, 2 třídy + kancelář + WC (mimo budovu). Třídy by měli pojmout každá kolem 40 dětí. Já ovšem preferuju rozdělení jedné ze tříd na 2, takže vzniknou celkem 3. V menších třídách se líp učí, jak učitelům, tak dětem. Dnes vesničanky přijeli do Mbeyi, tak jsem jim předal svůj nákres s mírami, které se mohou trochu lišit, ale rozdělení na 3 třídy chci zachovat. Teď se zjiš'tují ceny cihel, tamní architekt zhotoví plány a může se začít budovat. Do toho ještě začínají obdělávat pole jako přípravu na dešťové období, takže práce mají dost. Dnes jsem jim předal dalších 150 000,- TSh, z čehož 40 000,- hodlají použít pro obdělání větší plochy. Chtějí jí osít kukuřicí, ale sami to nezvládnou, tak musí zaplatit někomu, kdo jim pomůže. Z kukuřice se udělá mouka a z té pak ugali, tradiční pokrm v Tanzánii. Přebytek ugali můžou použít jako jídlo pro sirotky, postižené a jiné potřebné v obci nebo popřípadě prodat a použít peníze, kde budou třeba. To je přesně to, co si představuju. Docílit toho, aby si pomohli oni sami, spíše než neustále jim dávat peníze. Projekty jako tento zajistí, že budou soběstační i bez cizí pomoci a to chceme. Zbylé peníze jsou ještě na stavbu školky. Částku, kterou mám ještě doma, dám většinou do Mahanga, nakoupí se za to sešity, tužky, aj. školní pomůcky, jakož i další věci. Podrobné vyúčtování sbírky zveřejním, až vše utratím.

Pokud se do Mahanga podaří zavést elektřinu, tak příští rok bych rád pobýval nějaký čas tam. Nevím, zda to vydržím, to víte, hygiena vesměs žádná, extrémní podmínky, horko demoralizující, civilizace daleko, ale snad to zvládnu, je to pro mně výzva.

Foto: starosta a 2 členové Skupiny sledují na laptopu fotky z minula; holčička s jídlem klepající na dveře; starena

07 - Rozdělení peněz, část první

Tak abyste si nemysleli, že se tu jen flákám, tak vězte, že už jsem začal rozdělovat pomalu peníze, které se díky vám vybrali. Naši mně ve středu poslali 50 000,- Kč (2120,- Kč poplatek za převod), což při převodu na tanzánijské šilinky (TSh) vyneslo 2 196 937,-.Hned další den jsem měl schůzku s architektem a bavili jsme se o stavbě kuchyně, probírali jsme nákresy, možnosti, varianty a tak dále. Budova by měla zahrnovat sklad pro potraviny, šatnu pro personál, kuchyni a jídelnu schopnou pojmout až 200 lidí. Po obou stranách jídelny chceme WC (ženy, muži) a umývadla. Bude to budova poměrně prostorná, chtěli by ji totiž pronajímat na konference, oslavy, apod. příležitosti, čímž by si na sebe vlastně vydělávala. I proto je v přední části jídelny projektováno vyvýšené jeviště. Kuchyně samozřejmě bude vybavená dřezy, kamny atd. Pro porovnání příkládám obrázky současné kuchyně:


To je komfort, co? Taky byste chtěli na něčem takovém denně vařit?

Pan inženýr je přítel centra, projektoval i ubytovny pro holky, takže ví, že se šetří, kde se dá. Ubytovny z plánovaných 30 mil. TSh postavili za 23 mil. a to během 25 dní. Každý řemeslník dostal tu nejnižší možnou mzdu za úkon a bylo silně zdůrazněno, že je to vlastně jejich část příspěvku na sirotky. A díky znalému panu inženýrovi dokázali obejít i některé státní předpisy a tím i další výdaje. Podobně to chceme samozřejmě udělat i s kuchyní, náklady jsou odhadovány na cca 40 mil. TSh, ale snad se to zvládne zredukovat. Je jasné, že najednou se to nepostaví, musí se na etapy, ale s tím jsou všichni smíření. Čím dřív se to postaví, tím lépe, ceny všeho půjdou v budoucnu jen nahoru, dolů rozhodně ne. Já jsem přislíbil 1,5 mil. TSh od přátel z Čech (od vás), což by mělo stačit na základy budovy. Stavbu tedy začneme s našimi penězi. Další část se udělá, až budou další peníze. Projekt proto bude obsahovat i předpokládané náklady na jednotlivé etapy - základy, podlahy, zdi, střecha atd. Tak budeme přesně vědět, kolik potřebujeme vybrat, než začneme stavit další část. O víkendu má být v Iwambi sbírka na sirotky, rovněž církev snad něco pustí, takže to by mělo hodit dalších pár stovek tisíc shilinků.

Co se týče centra, značně ožilo s návratem většiny chovanců ze středních škol, jednak jsou pro některé prázdniny, jednak chtějí být všichni přítomni na nedělní slavnostní otevření nových ubytoven pro holky za účasti mnohých významných hostů, mezi nimi i biskupa sloužícího mši (reportáž později).

Ve čtvrtek bylo volno, což jsem se dozvěděl až ve škole. Většina sudentů nepřišla, tak se to rozpustilo. V pátek totiž byl státní svátek, konec ramadánu, ale jedna část muslimů slaví prý i ten předchozí den, tak prostě děcka nepřišli. No a tak jsem si místo školy udělal výlet za město, procházku po okolních kopcích. Moc příjemná a pitoreskní příroda kolem, spoustu krásných motýlů a ptáků, stařenky na svazích se rozmachovali motykama ve snaze o zkypření půdy, prostě nádhera.

06 - Denní rozvrh a proč mám 40 let

Tak já jen krátce popíšu, co vlastně během dne dělám, ať víte, jak to tu koulím.

6:45 - 7:15 - vstávání, hygiena. Vstávat je pro mě každodenní tvrdá bitva a většinou to na první pokus nevyjde, tak proto to trvá půl hodiny (minimálně).

7:15 - 7:45 - jóga, v podstatě hlavně protažení celého těla
7:45 - 8:15 - snídaně
8:15 - 8:45 - umývání nádobí, napouštění nádob vodou na večer, převařování vody na pití. Většinou teče voda aspoň ráno, tak toho využívám, plním kýble a mísy, ať se v čem umývat a čím splachovat. Jen doufám, že až začne období dešťů, poteče voda pořád.

9:00 - 12:00 - učení ve škole

12:00 - 14:00 - většinou jdu domů, uvařím si jídlo a odpočívám. Zpravidla je okolo 30 stupňů.
14:00 - 18:00 - cesta a pobyt v sirotčinci. Manuální práce, focení, výuka počítačů atd. Jak je známo, děti se učí práci s počítači daleko rychleji než dospělí. Jen se na ně musí dávat pozor, ať ty notebooky neponičí, umyjí si ruce než si k nim sednou a hlavně nedloubat prstama pořád do obrazovky.

18:00 - 22:00 - cesta domů, cvičení (jóga), večeře, internet, koupel, četba, počítač. Ne nutně v tomto pořadí a všechno naráz.

No a pak jdu spáte, někdy dřív, někdy později. V sobotu chodím jen do sirotčince a to jen na pár hodin odpoledne, v neděli mám úplně volno, relaxuju, jdu nakoupit ovoce na trh, na procházku po okolí atd. Může se vám zdát, že život je to velmi jednotvárný a nudný, ale každý den je odlišný a proto krásný, každý den člověk zažije něco nového, ale nechci psát o všem, děje se toho tolik, mohlo by vás to nudit. To chce zažít na vlastní kůži.

Se začátkem nového měsíce přišlo, zdá se, i období dešťů, trošku se tudíž ochladilo, vzduch je ale zato čistější, prostý věčného prachu a to jedině vítám. Brzy bude muslimům končit Ramadán, už pomalu vyhlíží měsíc. S jeho objevením na obloze totiž končí měsíc půstu pro lidi vyznávající islám. Ti se od čtyřech ráno do 7 večer postí, nejí, nepijí (ani vodu) a sexuálně nežijí.
Tento rok bych o tom skoro ani nevěděl, kdybych neměl muslimské přátele. Vloni jsem bydlel kousek od mešity, takže vyvolávání shereho jsem slyšel až nepříjemně často a hlasitě. Letos jsem ho zaslechl jen párkrát, například když jsem byl cvičit na kopci nad městem a nad smrákajícím městem v údolí se nese zpěvavé modlení, jeden si pak připadá jak někde v Arábii. Pomalu pak začínají vycházet hvězdy, jasně jako lucerna svítí Venuše.

No a perlička na závěr: Konečně jsem se dozvěděl, proč si tu místní myslí, že mám 30-40 let. Pro ně totiž ten, kdo cestuje do jiné země, neřku-li na jiný světadíl, musí být dostatečně bohatý a tím pádem i starý. Tak mladý člověk přece nemůže cestovat po světě. Jo kdyby věděli, jak si my Evropani vyjíždíme do světa.... Nicméně to, že si mně troufnou tipovat na takový věk mně trochu zaráží a možná i uráží. Asi se nechám oholit. Děti v sirotčinci a to i ti kolem 18 let mně zdraví uctivým "shikamo" užívaným pro daleko starší osoby a když tak pozdravím nějakou čtyřicátnici já, jen se smějí, přece jsme podobného věku. Mně je to osobně jedno, děti i staříci, všecko jedno, já kamarádím se všema, ovšem s respektem uznávám, že pohlavkuju jen neposlušné děti, ne neposlušné staříky. A proto viz foto: děti pózují ve třídě; stařík z vesnice Mahango; dým z ohňů na pohoří v okolí Mbeyi (na pozadí blížící se deštné mraky)